ŽIVOT BEZ HRANIC
Ukázka z knihy Nicka Vujicice, který až bez končetin, užívá si darů života.
Naučil jsem se smát se vlastnímu postižení a podivným reakcím, které vyvolává, ale existuje ještě lepší metoda, jak překonat pochybnosti o své vlastní hodnotě nebo neschopnost mít se rád takový, jací jste. Místo, abyste se utápěl ve svém utrpení, pomozte zmírnit bolest někoho jiného. Zaměře se na jiného člověka v nouzi. Běžte jako dobrovolníci vařit polévku bezdomovcům. Vybírejte peníze na sirotky. Zorganizujte dobročinnou akci pro pomoc obětem zemětřesení. Najděte sponzory, kteří vám dají peníze, když se zúčastníte charitativního pochodu, jízdy na kole nebo tanečního maratónu. Zvedněte se a udělejte něco.
Většina puberťáků řeší uhry, a jestli mají v pořádku vlasy. I já jsem kromě chybějících končetin řešil tyto běžné problémy. Ale já fakt vypadám divně , myslel jsem si. Sevřel mě smutek. Dobrých pět minut jsem se dusil ve vlastní sebelítosti. Ale pak mi nějaký hlas uvnitř řekl: „Hele, jak říká tvoje máma, tu a tam ti něco schází, ale máš i svoje dobré stránky.“ Pomyslel jsem si: „Tak schválně jednu řekni. Zkus najít jednu věc a to mi bude stačit.“ Zkoumal jsem svůj odraz v zrcadle ještě chvíli a nakonec jsem přišel s něčím pozitivním. Mám hezké oči. Holky mi říkaly, že mám hezké oči. Jestli nemám nic jiného, tak aspoň to! A tohle na mně už nikdo nezmění. Moje oči se nikdy nezmění, takže vždycky budu mít krásné oči.
Když máte pocit, že se dostavuje skleslost ducha, protože vám někdo ublížil, někdo vás šikanoval nebo znevážil, běžte k zrcadlu a najděte jeden rys, který na sobě máte rádi. Nemusí to být fyzická charakteristika. Může to být talent, zvláštnost nebo něco jiného, co ve vás vzbuzuje dobrý pocit. Zdržte se na chvilku u té zvláštnosti. Buďte za ni vděční a uvědomte si, že vaše krása a hodnota vycházejí z vás, z té jedinečné osobnosti, ve kterou jste byli stvořeni. Nevymlouvejte se a neříkejte: „Na mně nic zvláštního není." Jsme k sobě tak přísní, a to především tehdy, když se neúspěšně porovnáváme s ostatními. Vidím to zejména, když mluvím s teenagery. Tolik jich bojuje s přesvědčením, že na nic nestačí nebo s pocitem, že je nikdo nikdy nebude milovat.
To je důvod, proč jim říkám: „Miluji vás takové, jací jste. Pro mě jste krásní." Jsou to ode mne, podivně vypadajícího cizince, jednoduchá slova. Nabízím je při většině svých vystoupení na školách a ve skupinách mládeže. Vždycky se zdá, že moje prostá slova padnou na živnou půdu. Reakce je obvykle velmi pozoruhodná. Typická reakce začíná tlumeným pláčem nebo přidušeným posmrkáváním. Když se podívám, vidím dívku se skloněnou hlavou nebo chlapce s rukou přes obličej. Potom se silnou emocí nakazí celý sál. Slzy stékají po mladých tvářích. Ramena se otřásají dušenými vzlyky. Dívky vytvářejí hloučky. Chlapci opouštějí sál, aby ukryli své obličeje. Když se to stávalo ze začátku, vždycky mě to zarazilo. Co se to děje? Proč tak silně reagují?
Na tyto otázky mi odpovědělo přímo mé obecenstvo. Po přednáškách u mě mladí i staří vytvořili frontu, aby mě objali a podělili se o své pocity. Jejich reakce byla opět ohromující. Často stáli ve frontě celé hodiny. Jsem docela pěkný kluk, ale lidé nestojí ve frontách dlouhé hodiny jen proto, že jsem neodolatelný. Ve skutečnosti je přitahuje to, že dávám prostor dvěma mocným silám, které v jejich životech tak chybí: nepodmínečné lásce a sebepřijetí.
Email od Kristy je jen jedním z mnoha emailů a dopisů, které dostávám, a osobních konverzací, které vedu s mladými i starými lidmi, kteří chtěli spáchat sebevraždu, protože se přestali mít rádi. Když vás někdo zraní, postavíte kolem sebe zeď, aby vám znovu nikdo neublížil, ale vnitřní zeď kolem svého srdce postavit nedokážete. A pokud se budete milovat takoví, jací jste, ve vší své přirozené vnitřní i vnější kráse, ostatní k vám budou přitahováni a také vaši krásu uvidí.
MILUJTE SEBE NATOLIK, ABYSTE SE SAMI SOBĚ DOKÁZALI ZASMÁT
Naši přátelé a naši nejbližší nám mohou stokrát denně říkat, jak jsme krásní, jak nás milují a že těžké časy pominou, ale příliš často se ke slovům podpory stavíme zády a setrváváme ve své bolesti. I já jsem to dlouho dělal. Moji rodiče trávili týdny, aby napravili škody napáchané jedním nebo dvěma dětmi, které mě šikanovaly na hřišti. Ale nakonec zabralo, když se na mě obrátil někdo mého věku. Když mi dívka ze třídy řekla: „Vypadáš dobře", měsíc jsem se vznášel v nebi. Samozřejmě , krátce na to jsem se ve svých třinácti letech probudil s beďarem na nose. Nebyl to hezký pohled, připomínal zralé rajče. „Podívej se na to, to je hrůza," řekl jsem mamince. „Neškrábej si to," řekla. Čím bych si to asi tak škrábal? Podivil jsem se v duchu.
Šel jsem se do školy s pocitem, že jsem nejošklivější kluk na planetě . Pokaždé, když jsem vjížděl do třídy a viděl svůj odraz v oknech, chtěl jsem utéct a schovat se. Ostatní děti na
to zíraly. Doufal jsem, že zmizí, ale o dva dny později byl ještě větší, byl to největší a nejčervenější beďar vesmíru. Začal jsem si myslet, že jednoho dne bude těžší než já. Obludná vada na kráse nechtěla zmizet! Můj obrovský beďar tam byl i po osmi měsících. Připadal jsem si jako cirkusový klaun s velkým rudým nosem. Nakonec mě maminka vzala k dermatologovi. Řekl jsem mu, že chci uher odstranit, i kdyby to znamenalo větší operaci. Vyšetřil ho s pomocí velké lupy - jako kdyby ho neviděl a řekl: „Hmm. To není uhřík." Ať je to, co chce, pomyslel jsem si, zbavte mě toho, šlo by to? „Je to zduřelá mazová žláza," řekl. „Mohu ji odříznout, nebo vypálit, ale tak či onak tam zůstane jizva větší než tahle malá červená tečka." Malá červená tečka? „Je to tak velké, že přes to nevidím," protestoval jsem. „Chceš mít radši nadosmrti jizvu?" zeptal se. Obrovský „neuher" mi tedy na nose zůstal. Chvilku jsem se kvůli němu modlil a vztekal, ale nakonec jsem si uvědomil, že jasně červená cibulka na mém nose není o nic větší odpoutání pozornosti než to, že nemám končetiny. Jestli se se mnou lidi nebudou chtít bavit, je to jejich chyba, rozhodl jsem se.
Když jsem někoho přistihl, jak na mě zírá, zažertoval jsem. Řekl jsem, že si pěstuji ještě jeden nos, abych ho prodal na černém trhu. Když lidé viděli, že se umím smát sám sobě, smáli se se mnou a projevovali empatii. Nakonec - kdo nikdy neměl uhry? Dokonce i Brad Pitt je měl.
Občas, prostřednictvím vlastního jednání, děláme z malých problémů velké, protože je bereme příliš vážně. Mít uhry patří k věci. Jsme dokonale nedokonalé lidské bytosti, někteří z nás možná více než jiní, ale všichni máme své chyby a své nedostatky. Je důležité nebrat každou bradavičku nebo vrásku moc vážně, protože jednoho dne se něco doopravdy pokazí a co budete dělat pak? Buďte proto připraveni smát se, když vám život uštědří malé rány do hlavy a štouchance do nosu. Bylo prokázáno, že smích snižuje stres prostřednictvím uvolňování hormonu endorfinu, přirozené tělesné látky, která povzbuzuje váš imunitní systém a zlepšuje krevní oběh, přičemž současně zvyšuje proudění kyslíku do mozku. Dobré, že?
Studie též prokázaly, že smích vás činí atraktivnějšími. Dvojitá prémie!
ukázka z knihy mi přišla e-mailem, proto zde není uveden zdroj.
Pro www.cestakmedusi.cz zpracovala Majka Riama Rob. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě a pouze pro nekomerční účely, pokud bude připojena celá tato poznámka i se všemi aktivními odkazy. Děkuji za pochopení.
—————
—————
