Brát na sebe bolest druhých
Ukázka z knihy ANDĚLÉ V MÝCH VLASECH od Lorny Byrneové
…Na druhý den ráno byla velká zima. Jakmile sourozenci odešli do školy, maminka mi řekla, abych se teple ustrojila; oblékla jsem si kabát, čepici, šálu a rukavice. Matka vzala i deštník pro případ, že by pršelo. Vyrazily jsme k zastávce autobusu. V autobusu jsem se dívala z okna a přemýšlela, jak tento pohřeb asi bude vypadat. Ještě nikdy jsem na žádném nebyla.
Po nějaké chvíli se ke mně matka obrátila a řekl mi: „Už tam brzy budeme. Lorno, pamatuj si, pořád se drž vedle mne a nikam se necourej. Mohla by ses ztratit.“
Autobus zastavil a vystoupily jsme. Ke kostelu to byla pěkně dlouhá procházka a v kostele už bylo plno lidí. Všichni byli moc smutní. Kněz sloužil mši a já jsem se rozhlížela.
Po bohoslužbě jsme se vydali na hřbitov, který byl od kostela nedaleko – došli jsme tam za chvíli. A tam jsem užasla, kolik tam bylo andělů. Stáli v hloučcích kolem mých příbuzných, z nichž většinu jsem viděla poprvé v životě. Trochu jsem od toho shluku poodstoupila, abych měla lepší výhled. Maminka byla s někým zabraná do hovoru a nevšimla si toho. U jednoho keře vedle hrobu stál krásný anděl v ženské podobě, oblečený jako člověk, ale byl nádherně nebesky modrý.
Zeptala jsem se: „Proč jsou tady všichni ti andělé?“ Vídala jsem sice už na hřbitově anděly, ale nikdy jich nebylo tolik.
Ta andělská bytost se usmála a odpověděla: „Lorno, my víme, že se máš ještě hodně co učit. Tohle je zrovna místo, kam se slétají andělé, protože jsou tu lidé trpící a zarmoucení, kteří volají: ‚Bože, pomoz mi! Já to sám neunesu.‘ Proto se tu shromažďujeme.“
Ten krásný modrý anděl mě vzal za ruku a provedl mě shromážděnými lidmi. Klestili jsme si mezi nimi cestičku a zdálo se, že se lidé sami rozestupují, abychom mohli projít. Ačkoli si mě lidé museli všimnout, nikdo se mě nepokusil zastavit. Šli jsme dál až na opačný konec truchlících, kteří se shromáždili kolem hrobu.
A tam, hned vedle pomníku u hrobu, stál duch Theresy, té příbuzné, kterou jsme právě pochovávali – poznala jsem ji podle fotografie, kterou mi maminka předešlého večera ukazovala. Kolem Theresy stálo snad deset andělů, možná ještě víc; Theresa byla nesmírně krásná, mnohem krásnější než na fotografii – byla jako nádherný narcis, přímo zářila, a to světlo vyzařovalo z ní, zevnitř. Tento krásný duch směl pozorovat vlastní pohřeb. Šla jsem k ní a ona se otočila k andělům, kteří byli u ní, a prosila je, aby poslali ještě další na útěchu truchlících pozůstalých. (Duch někoho, kdo právě zemřel, může požádat anděly, aby utěšovali ty, které zde zanechal, a pomáhali jim.)
Sotva Theresa přednesla svou prosbu, andělé se okamžitě rozlétli a postavili se po boku všech, kdo byli na hřbitově – přátel, známých i příbuzných. Všichni do jednoho byli najednou obklopeni anděly. Andělé byli hrozně laskaví a soucitní, kladli lidem ruce na ramena, šeptali jim do ucha, něžně je hladili po vlasech. Viděla jsem, jak v jednom případě anděl někoho dokonce objal, jako by měl lidskou náruč; dozvěděla jsem se, že ten člověk nedávno také ztratil blízkého a dosud po něm v skrytu truchlí.
Nikdy nezapomenu na tu krásu, kterou mi tehdy ukázala ta modrá andělská bytost. Vyzařovalo z ní takové porozumění a soucit; musím se smát, když si uvědomím, jak je to nepochopitelné, že nejdřív musí někdo umřít, a teprve pak jsme ochotni poprosit anděly o pomoc. Nemusíme přece čekat, až budeme zoufalí a cítit velkou bolest, a teprve potom poprosit o pomoc; měli bychom žádat každý den, každý měsíc nebo aspoň jednou do roka: „Přeji si, aby moji andělé byli ve všem se mnou.“ Tato prostá žádost anděly povzbudí k činnosti……
—————
—————
