Tulácký den
…je krásný letní den. Zase se toulám. Vím, není to nic, čím bych se mohl chlubit, ale nemůžu si pomoct. Volání přírody je vždy silnější, než jakékoliv předsevzetí o spořádaném životě. Volnost, neomezený životní prostor, vítr v rozježených vlasech a sluneční paprsky na opálené tváři… To je jednoduše neodolatelné. A koneckonců, co je to vlastně spořádaný život? Dům, rodina, povoz, práce? Dům nemám. A proč taky. Domovem je mi příroda a nebe nad hlavou. Rodina? Všichni jsou mi rodinou, když mě přijmou na chvíli pod svou střechu a ke svému stolu. Povoz? Mám své nohy, na které se vždy mohu spolehnout. Každý den jim s láskou poděkuji za jejich službu a jinak zvláštní péči nevyžadují. A práce? Nebráním se jí. Často, rád a s láskou pracuji. A kde? Kde je třeba. Je jedno, zda je to u vás na zahradě, či v lese, kde vichřice při své pouti krajem poničila co se dalo. Každá práce je důležitá a vždy se nějaká najde. Mám tedy vše, co zahrnuje spořádaný život. A přesto jsem jiný. Jsem volný. Volný a svobodný.
Procházím se krajem. Jsem sám, nikoliv však osamělý, a promlouvám v duchu (a někdy i hlasitě, haha) s majestátnými stromy, rozvernými ptáky, vyděšenými zajíci, zkrátka se všemi, které potkávám. Zdá se vám to neuvěřitelné? Někdy jsou dny, kdy toho napovídám opravdu hodně. To pak většinou další den prožívám v tichosti. Užívám si klidu svého nitra a odpočívám. Samo to přichází. Nic neřídím. Nevím dopředu, jaký den bude. A přiznám se, že ani se tím nezabývám. Vlastně je to prosté. Jsem příjemce, který je neustále obdarováván, ale sám se rozhoduje, zda co se mu nabízí přijme a jak na to zareaguje. Není to geniální?
Mám vše, co potřebuji. Připadám si jako nejbohatší člověk na světě, věřili byste tomu? Každý den se mi nabízí úžasný pohled do nitra přírody. Mám možnost být její součástí. Jsem její součástí. Srdce se mi rozechvívá láskou a radostí, když mohu vidět, jak laň vede své mládě k potoku, aby se společně napili. Jak je starostlivá a opatrná. Je dojemné, s jakou péčí poskakujícího a neohrabaného potomka provází, jak se na něj laskavě dívá a jak mu dodává pocit bezpečí a lásky. To je můj život, tady jsem doma.
Večer, než usnu, dívám se na nebe plné hvězd. Předvádí se mi v plné kráse. Zářivé, blikající a barevné. Představuji si, jaký je tam nahoře život. Myslíte, že žádný? Jsem přesvědčený, že život tam je. Asi bych dokonce mohl říct, že to vím, ale jaké bytosti jsou jeho součástí, to netuším. A je mi to celkem jedno. Jsem prostý tulák nebo poutník, chcete-li, a neřeším nic, co nemohu vyřešit. Jsem teď a tady a co bude zítra, nechávám na zítra. Proto také mohu usínat s klidnou myslí. Stejně nikam nevedou předčasné a krkolomné dějové konstrukce. Jen člověka vyčerpávají a uvádí ho v beznaděj a marnost. Není ani žádoucí plnit svou mysl spoustou rádoby povinností. Vytváří to zmatek a pak zase to sebeobviňování při jejich nesplnění… A stále dokola. Nezávidím nikomu, kdo se do takového bludného kruhu nechal polapit. Takový člověče, vystup z něj. Řekni dost. Máš tu možnost i sílu. Každý ji máme. Jen je třeba se rozhodnout a toto rozhodnutí udělat srdcem. Pak se dějí věci, to mi věřte.
A teď už jdu spát. Všechno kolem už taky spí. Zvěř, ptáci, stromy, ti všichni spí nebo odpočívají. Snad jen sovy a pár dalších nočních lovců neslyšně číhá na svou kořist. Je ohlušující ticho. Krása, spokojenost, klid. Poslední pohled na hvězdné nebe a už se pomalu poroučím do říše snů. Buďte šťastni všichni. Možná se co nevidět zase potkáme.
Poutník poeta.
Pro www.cestakmedusi.cz napsala Majka Riama Rob. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě a pouze pro nekomerční účely, pokud bude připojena celá tato poznámka i se všemi aktivními odkazy. Děkuji za pochopení.
—————
—————
