Nejčastěji doporučovaným způsobem, jak začít být více v přítomnosti je obrátit svou pozornost k naší fyzické zkušenosti, všímat si, jaký to je pocit, být živoucí bytost – pocity v našich tělech, při dýchání, pocit vzduchu na pokožce, zvuků kolem nás. Naše bezprostřední smyslová zkušenost je vždy v přítomném okamžiku.
Lidi nerozruší skutečnosti samotné, ale to, jaký k nim zaujmou postoj. - Epictitus
„V konečném důsledku, přáním každého člověka je prostě klid v duši, pohoda.“ řekl dalajláma. Jako tomu je u mnohých velkých pravd i tato slova rezonují s něčím, co hluboko uvnitř víme. Pod vším naším snažením chceme všichni být v klidu, cítit se spokojení, naplnění, v pohodě. Nikdo z nás nechce zažívat bolest nebo zbytečně trpět.
Můžeme se rozhodnout změnit zaměstnání, začít nový vztah nebo si najít nového koníčka, protože věříme, že budeme šťastnější. Můžu se rozhodnout jít na túru, protože očekávám, že mi to přinese potěšení – skutečný příval endorfinů z pohybu nebo pocit tepla a blízkosti z času stráveného s přítelem. Můžu trávit čas psaním knihy a vzdát se jiných potěšení, protože získávám uspokojení ze svého kreativního vyjadřování.
Uspokojení, po kterém toužíme, nepřichází vždycky okamžitě. Většina z nás nemá ráda návštěvu u zubaře, ale jdeme tam v naději, že si ušetříme utrpení v budoucnosti. Nebo se můžeme vzdát nějakého osobního zisku a věnovat svůj čas pomoci starším rodinným příslušníkům nebo jiným potřebným. Přesto i to děláme, protože nám to přináší určitý vnitřní pocit naplnění. Dokonce i masochista, který se rozhodne způsobit si bolest, to dělá proto, že mu to dává nějakou útěchu.
Není to něco, co by se dalo změřit a vyjádřit v číslech. Přesto je to skutečný rozhodující faktor ve všech našich rozhodnutích. Možná si myslíme, že hledáme nějaký vnější cíl. Ale ten hledáme jen proto, že doufáme, že se díky němu nějakým způsobem budeme cítit lépe.
Proč tedy tak zřídkakdy nalézáme klid v duši? Konec konců jsme inteligentní bytosti, dokážeme se dívat dopředu a plánovat budoucnost. Navíc máme mnoho pomůcek a technologií, se kterými si můžeme vytvořit lepší svět. Člověk by myslel, že právě my, ze všech stvoření, budeme spokojení a v pohodě. Přitom se zdá, že je to přesně naopak.
Pokud vím, tak pes tráví mnohem víc čas v pohodě než jeho pán, který je zaneprázdněný, jak stále hledá různé věci, o kterých se domnívá, že mu nebo jí přinesou pocit spokojenosti a naplnění. Když necháte psa bez zaměstnání, pravděpodobně si lehne, položí čumák na zem a bude sledovat svět kolem. Nechejte bez zaměstnání nás lidi a zanedlouho si budeme stěžovat, že se nudíme, budeme neklidní a začneme hledat, čím bychom vyplnili čas. Děláme si starosti, že nám něco utíká a jak bychom mohli vylepšit situaci nebo jdeme splnit další položku na nekonečném seznamu věcí, které je třeba udělat.
Samsara
Paradoxně je to právě naše pozoruhodná schopnost měnit náš svět, která nás dovedla do tohoto žalostného stavu. Uvěřili jsme, že pokud nejsme v pohodě, musíme s tím něco udělat. Myslíme, že musíme získat něco, co ještě nemáme, přimět druhé, aby reagovali tak, jak se nám to líbí, užít si nový zážitek nebo naopak, vyhnout se nějakým okolnostem nebo osobě, která nám způsobuje trápení. Předpokládáme, že kdyby se nám podařilo naformovat si svět určitým způsobem, byli bychom konečně šťastní.
Naše kultura od okamžiku našeho narození tento předpoklad posiluje a upevňuje, podporuje nás v představě, že vnější blahobyt je zdrojem vnitřního naplnění. Jako malé děti se od starších učíme, že je důležité mít věci pod kontrolou, že materiální statky nám nabízí jistotu. Jak dospíváme, většina našeho vzdělání se zaměřuje na poznání toho, jak funguje svět, abychom mohli lépe řídit své záležitosti a tak dosáhnout větší spokojenosti a naplnění. Jako dospělé nás každodenní záplava z televize, rádia, novin, časopisů a reklam ujišťuje, že štěstí způsobuje to, co se nám děje. Konečným výsledkem je to, že jsme se stali závislými na věcech a okolnostech.
Naše materiální nenasytnost možná nevypadá jako drogová závislost, ale základní model je stejný. Lidé berou drogy – ať už jde o alkohol, tabák, kávu, sedativa, kokain nebo heroin – z jediného jednoduchého důvodu. Chtějí se cítit lépe. Chtějí se cítit šťastní, v rauši, uvolnění, silní, méně úzkostliví, dočasně osvobození od utrpení. V tomto ohledu hledají konzumenti drog úplně to samé jako ostatní lidé. Akorát ten způsob, jakým to dělají, je pro většinu společností nepřijatelný.
Podobně hledáme lepší stav mysli kvůli naší závislosti na vlastnění a konání. A v krátkodobém horizontu se možná zdá, že to funguje. Ale jakékoliv potěšení, štěstí nebo spokojenost, kterého dosáhneme, je jen dočasné. Jakmile se jeden „rauš“ omrzí, jdeme hledat další „dávku“. Stáváme se psychicky závislými na našem oblíbeném zdroji potěšení – na jídle, hudbě, řízení auta, diskutování, fotbale, televizi, nakupování a tak dále.
Pokud nám toto nepřináší žádné trvalé uspokojení, neptáme se, zda je náš postoj nesprávný. Místo toho se snažíme ještě víc získat od světa to, co chceme. Nakupujeme víc oblečení, víc chodíme na večírky, jíme víc jídla, snažíme se vydělat víc peněz. Nebo toho necháme a vyzkoušíme jiné věci. Začneme hrát squash nebo hledáme nové přátele. Přesto skutečný klid mysli je stejně nepolapitelný jako dříve.
Žijeme v tom, čemu indické filozofie říkají svět samsary, což znamená „putovat dál“. Putujeme dát, hledáme naplnění ve světě, který poskytuje jen prchavou úlevu od nespokojenosti. Po dočasném uspokojení přichází další putování za tím nepolapitelným cílem.
Lpění mysli
V průběhu dějin lidstva se objevili i takoví, kteří se probudili z toho snu, že duševní pohoda závisí na tom, co máme nebo děláme. Jsou to rišiové, mistři róši, mystici, svatí, lámové a další „mudrci“, kteří všichni prohlédli iluzi, že kdyby svět fungoval, jak si přejeme, byli bychom konečně šťastní. Každý z nich svým vlastním způsobem znovuobjevil nadčasovou pravdu o lidském vědomí: mysl je ve svém přirozeném stavu klidná.
Slovo „přirozený“ pro ně neznamená stav mysli, ve kterém trávíme většinu času, ten evidentně není stavem pohody a spokojenosti. Mluví o mysli před tím, než ji pošpiní starosti, chtění, analyzování a plánování. Znovu a znovu nám připomínají, že nemusíme nic dělat a nemusíme nikam chodit, abychom se cítili spokojení. Naopak, veškeré naše dělání, všechny naše snahy měnit věci, nás odvádí opačným směrem. Představujeme si, že něco chybí, a s tímto uměle vytvořeným pocitem nedostatku přichází pocit nespokojenosti. Pocit nespokojenosti zastírá naše vědomí, potlačuje do pozadí lehkost mysli v jejím přirozeném, neposkvrněném stavu.
To bylo jedno z Buddhových klíčových zjištění. Viděl, že všichni zažíváme to, čemu říkal dukka. Toto slovo je často překládáno jako „utrpení“ a to vede k běžnému omylu, že Buddha učil, že život je utrpení. Slovo dukka je ve skutečnosti záporem ke slovu sukha, což znamená snadnost, lehkost (původně kolo, které hladce běží). Takže dukka znamená ne-v-pohodě a pravděpodobně nejlépe se dá přeložit slovy nespokojenost nebo nepohoda. Utrpení, jak ho chápeme my, je extrémní forma nepohody. Mnohem běžnější, a vlastně tak běžná, že si jí většinou ani nevšimneme, je nepohoda, která pochází z přání, aby věci byly jinak, z trápení se tím, co se stalo v minulosti nebo z doufání v lepší budoucnost. Buddha si uvědomil, že základní příčinou této nespokojenosti je naše lpění na našich představách, jak život má nebo nemá vypadat. Jakmile do mysli vstoupí lpění, ztrácíme přirozený stav pohody.
Takže abychom se vrátili do stavu klidu, musíme akorát přestat vytvářet zbytečnou nespokojenost. To znamená vzdát se svých závislostí na představách, co by mělo nebo nemělo být.
Vzdát se kontroly
Vzdát se kontroly nikdy nevypadá snadno. To je proto, že si myslíme, že „vzdát se kontroly“ je další úkol, který musíme splnit. Jsme už tak polapení ve zvyku dělání, že mylně přistupujeme k opouštění stejným způsobem. Nemůžete ale provést „vzdání se kontroly“ – ať se snažíte, jak chcete. To naše dělání je problém. Abychom věci nechali být, musíme přestat „vykonávat“ lpění. Vzdát se kontroly, nechat být, znamená dovolit mysli, aby se uvolnila, přijmout přítomný okamžik takový, jaký je, bez odporu a posuzování.
Toto bývá někdy mylně vysvětlováno jako přijetí světa takového jaký je, což může vést k přehnanému optimismu, že „je svět dokonalý takový, jaký je“. Ale existuje zde jemný a klíčový rozdíl mezi přijetí našeho zážitku určité situace a přijetím situace samotné. Je smutné, že svět kolem nás je plný nespravedlnosti, sebestřednosti a zbytečného utrpení. Doufám, že nikdo neřekne, že to máme přijmout a nechat jednoduše tyto neduhy být. Na druhou stranu přijetí našeho zážitku znamená, že se nebráníme tomu, co ve skutečnosti vnímáme a cítíme v daném okamžiku. Nemůžeme udělat nic, čím bychom změnili svůj přítomný prožitek. Když si přejeme opak, je to plýtvání časem a energií. Vytváří to jen další nespokojenost.
Nejčastěji doporučovaným způsobem, jak začít být více v přítomnosti je obrátit svou pozornost k naší fyzické zkušenosti, všímat si, jaký to je pocit, být živoucí bytost – pocity v našich tělech, při dýchání, pocit vzduchu na pokožce, zvuků kolem nás. Naše bezprostřední smyslová zkušenost je vždy v přítomném okamžiku. Jen když začneme přemýšlet o našich zkušenostech, co znamenají a kam můžou vést, tehdy se naše pozornost obrací do minulosti či budoucnosti – a zpět do světa samsary.
Čím častěji se dokážeme vrátit zpět do přítomného okamžiku, tím lépe se mysl dokáže uvolnit. Když je plně uvolněná, naprosto v klidu a pohodě, objevujeme ji v jejím přirozeném, neporušeném stavu.
V indické filozofii se hluboký a nádherný klid přirozené mysli nazývá Nirvana. U mnoha lidí toto slovo vyvolává představu nějakého blaženého, euforického stavu vědomí. Ale původní význam slova je velmi odlišný – a mnohem poučnější. Nirvána doslova znamená „sfouknout“, jako když sfouknete plamen. Když přijmeme naši zkušenost daného okamžiku, takovou jaká je, bez stížností a odporu, plameny chtivosti, závisti a mnoha dalších nežádoucích důsledků naší nespokojenosti odumře. Uhyne z nedostatku paliva.
Když už nejsme zaslepení zájmem o sebe, dokážeme lépe vidět skutečnou situaci. Jsme osvobozeni od imaginárního nedostatku a potřeb a jsme schopni jednat tak, jak si vyžaduje daná situace. Ať už jde o pomáhání ostatním, napravování křivd, práci pro společnost, péči o své zdraví, výchovu dětí – na cokoliv zaměříme své energie, dokážeme to udělat s větším oddaností a hlubším soucitem.
Vydáváme tolik energie na hledání spokojenosti ve světě kolem nás. Kdybychom vydali jen zlomek této energie na to, že necháme naši mysl, aby se uvolnila, kdybychom opustili některá z našich „zaháčkování“, našli bychom mnohem více klidu v duši, který v podstatě všichni hledáme. A svět kolem nás by byl dozajista mnohem lepší.
—————
—————
