I když se možná o věci "mezi nebem a Zemí" nezajímáte, mnozí jste možná slyšeli o "paralelních světech", světech, které existují současně s naším světem, ale na jiné úrovni vnímání, světy, které jsou pro nás neviditelné, nicméně jsou stejně reálné, jako je ten náš. Je to fenomén, o kterém začíná uvažovat už i moderní věda a tak i když dříve věda a víra často stáli proti sobě, dnes stále častěji vidíme, jak se potkávají. Pro mnohé lidi, kteří nikdy v nic takového nevěřili , jsou možná nejnovější vědecké poznatky a seriozní hypotézy šokující, nicméně víra v neviditelné světy a potažmo Stvořitele je stará, jako lidstvo samo. Ba co více, náš svět byl s těmito, nám dnes už neviditelnými světy, kdysi daleko více propojen a tak lidé nemuseli jen věřit, protože skutečně také viděli.
Teprve až v pozdější ch dobách historie lidstva, respektive až naší současné civilizace, se mezi tyto světy vytvořily jen těžko prostupné bariery, které způsobily, že člověk zapomněl na svůj původ, na to proč je a co je vůbec svět, ve kterém žije. A tak se z něho na Zemi postupem času stal sice intelektuálně velmi vyspělý, ale duševně velmi omezený, tupý a degenerovaný tvor, který se stal otrokem hmoty, materialismu, pověr a předsudků – na jedné straně ateismu a na druhé straně fanatismu. Zato však v každém případě hluboce přesvědčený o své dokonalosti a o tom, že ta nepatrná planeta Země je středem vesmíru, pupkem světa a že on je nejdokonalejší, ze všech bytostí, kterým je předurčen vládnout.
Nyní přichází doba, ale lidstvo tento názor přehodnotilo a poznalo, že pozemský člověk je jen částí jedné obrovské a nekonečné mozaiky stvoření. Že ani zdaleka není nejdokonalejší, nejlepší a už vůbec ne jediným v celém vesmíru. Až dosud bylo lidstvo na Zemi ponecháno svému svobodnému vývoji a tak se mohlo nechat touto myšlenkou ukolébávat. Protože však vývoj nelze zadržet, jeho setkání (nebo konflikt) s realitou nelze dále oddalovat a lidstvo bude postaveno více – méně před hotovou věc, kdy se již každý bude muset rozhodnout sám za sebe, čemu uvěří. Současná civilizace je u konce a nyní už bude záležet na každém člověku, jak se k této realitě postaví. Konec současné civilizace bude soubojem mezi pravdou a lží, mezi skutečnou realitou a tou virtuální, mezi pravdou a mystifikací. Je to souboj, ke kterému dojít musí, aby se lež sama usvědčila. Nevíme, zda to bude nějaký viditelný souboj na ostří nože, jak nám ho líčí apokalyptická proroctví anebo vyčerpaná lež nakonec sama ustoupí a v klidu se vytratí, jak nám to popisují některé channelingové zdroje. Na jeho konci však všechny ostatní čeká začátek nového světa -Nový Věk. Světa, ve kterém už člověk na Zemi nebude žádným izolovaným individuem, kterému se vyspělé bytosti raději vyhýbají a lidstvo jen tajně a zpovzdálí pozorují. Naopak, navrátí se opět do světa, který kdysi dávno pozemský člověk opustil a stane se rovnoprávným sousedem všech ostatních obyvatel tohoto obrovského vesmírnému domu složeného z mnoha paralelních světů.
Jak tedy tyto světy vlastně dělíme? Esoterická literatura je často nepříliš jasně a nesouvisle popisuje a navíc používá někdy různé termíny. Ve skutečnosti je to velmi jednoduché. Také na základě dostupných zpráv od mimozemšťanů, kteří nám prostřednictvím kontaktérů poskytli mnoho informací o naší historii a o světě víme, že se dělí především podle druhu hmoty a dále podle skupenství hmoty, které je obvykle děleno do 7-12 dimenzí (realit). Náš svět je složen z gravitačního typu hmoty, který vytváří rozměry - ve fyzické realitě (tedy 3D) jsou to čas a prostor. Ve vyšších realitách k nim ale přistupují ještě další rozměry a také čas a prostor tu existují nadále, mají však jiné konstanty. Všechny duchovně vyspělé civilizace žijí od 5D reality výše a naše Země se na tuto úroveň brzy přesune. Kromě tohoto typu hmoty prý dokonce existují ještě zcela jiné typy. V každém případě hmota, která vytváří rozměry je pouze dočasně vytvořeným produktem sloužícím ke "školícím účelům". Tím, že vytváří rozměry, je podřízena svým vlastním zákonům a je tak i časově a prostorově omezená.
Ačkoli vyšší reality jsou pro obyvatele nižších dimenzí neviditelné a nedosažitelné, pro obyvatele v nich jsou stejně reálné a hmatatelné jako je náš svět, ve kterém žijeme. Totéž platí i pro světy antihmoty (v okultní literatuře často nazývané jako „astrální“ hmoty). Pro vědce je záhadou, kam se antihmota poděla a kde je. Z gravitačních modelů už ale vědí, že existuje, ale protože neví kde a jak vypadá, nazývají jí "temná hmota". Světy antihmoty jsou mimo jiné také originálem hmotných světů, včetně našeho. Cokoli nás napadne, vznikne nejdříve jako myšlenka a každá myšlenka je tu stejně reálná a hmotná, jako u nás věci. Jsou to světy sice imaginární, snové, nikoliv však nějaké vzdušné zámky. Myšlenky tu skutečně mají zcela reálnou, hmotnou podobu, která něco váží.
Antihmota je původní hmota, hmota, která je prakticky stejná jako hmota gravitační. Hlavní rozdíl je v tom, že tato hmota není gravitační a nevytváří tudíž žádné rozměry, které mají jakékoliv fyzikální konstanty. Je věčná, nezničitelná, omezena pouze zájmem těch, kteří v jejich světech žijí. Nepodléhá žádným jiným zákonům, než zákonům myšlenky. Světům antihmnoty říkáme také "onen svět" - jsou to světy, které jsou naším věčným a původním domovem, odsud na Zemi přicházíme a sem odcházíme.
Jestliže hmotné světy umožňují všem, bez rozdílu stupně duchovního vývoje, se setkávat a žít na jednom místě spolu, ve světech antihmoty to neplatí. Každý je zde zcela automaticky přitažen ke "svému místu", kam patří. V žádém případě nikdo nikomu neurčuje, jakou zónu nebo říši bude obývat, ba ani Bůh ne. V náboženství někdy převládá myšlenka Božího soudu po smrti, to je však naprosto mylná představa - nic takového neexistuje. Tento svět je rozdělen na sféry, kde spolu a vedle sebe mohou žít vždy jen bytosti stejného duchovního vývojového stupně. Proto jsou zde temné zóny (které náboženství nazývá peklo), přechodné šedé zóny (očistec) a zóny světla, které nazýváme (ráj, nebe, nirvána).
Ná závěr bychom snad ještě měli zmínit, že vedle těchto dvou paralelních světů hmoty a antihmoty, včetně všech jejich úrovní a sfér existují i světy zcela nehmotné, čistě mentální, kauzální či duchovní. Tyto světy nemají pro nás žádnou pochopitelnou formu ani podobu, protože je nelze vnímat vizuálně ani akusticky. Jde o čirý stav bytí, spočinutí a jednoty. Není to žádné místo ani naprosto žádný rozměr, ba dokonce prý ani myšlenka. Ve starší okultní literatuře jsou duchovními světy někdy nepřesně nazývány i světy astrální.
—————
—————
