Život je jak kniha, hlupák ji jen roztržitě prolistuje, ale moudrý člověk ví, že si ji může přečíst jen jednou
V dávné minulosti se všechny vztahy žily přes první čakru, spojení se zemí a potřebou obživy a zabezpečení. Muž byl dobyvatel a lovec, takže ženu ulovil, udělal si z ní služku nebo např. v bojích znásilnil a šel dál dobývat jinam.
Dosud jsme žili život přes druhou čakru, čakra spojení. Hledali jsme se za účelem založení rodiny nebo sexu, citu ve vztazích bylo velice málo.
Nastává doba, kdy se má žena rovnat muži a to znamená boj mezi strachem ženy a agresivitou muže. Čím více se žena bude zbavovat strachu a nebude se bát s mužem otevřeně komunikovat, tím více se muž bude zjemňovat a nebude již tolik útočit na ženu. Žena tedy musí dát do svého života rozum, protože uměla jen cítit a litovat toho druhého. Muž musí dát do svého života cit, aby si mohl vážit ženy a neubližovat jí. Strach i agresivita je zakotvena ve třetí čakře.
Časem se budeme učit žít partnerské vztahy přes čtvrtou čakru, přes srdeční čakru. Sex už nebude tak důležitý jako to, co cítím a co mi říká mé srdce.
V budoucnosti se lidé budou setkávat se svými druhy s minulých životů a budou s nimi jakoby pokračovat v tom, co žili v minulosti. Budou vznikat větší společenství. Bude se žít přes pátou čakru, čakru společenství.
V daleké budoucnosti se naučíme žít přes šestou čakru, přes třetí oko. V této době budeme umět číst vše z podvědomí druhého člověka. Bude zde naprosté odhalení všeho, člověk nebude mít co skrývat, vše si bude moci o něm ten druhý přečíst formou mysli.
A pak dojde ke sjednocení s vesmírem, k celistvosti, kdy budeme život prožívat přes sedmou čakru, napojení na vše.
Nedávno jsem děvčatům postavila konstelaci – minulost – přítomnost – člověk – budoucnost.
Všichni cítíme, že musíme do budoucnosti, kde nás čeká mnoho lásky. Ale je třeba projít i propastí a když ji překročíme, už není cesta zpátky. Bojíme se vše, co jsme dosud žili opustit a přejít a zažívat nekonečný pocit lásky.
Dala jsem člověku anděla a ten ho převedl přes propast. Člověk cítil hodně lásky z budoucnosti a přesto se bál k ní přiblížit. Říkal, že je toho na něho moc, že se toho bojí.
* * * * *
Jedna žena mi napsala: „Řekněte mi, zda ten můj přítel o tom vůbec přemýšlí, jestli to má v hlavě nebo je mu to fuk.“ Přišla mi informace: „Má ji v hlavě.“ Žena byla spokojená, ale ani si neuvědomila, že on ji bere ještě hlavou, rozumem a ne citem. Jsme spokojeni, když ten druhý o nás přemýšlí. Ale, když přemýšlí, myslí hlavně na sebe a na svoje potřeby a ne na potřeby moje. To nám ještě nedochází.
Jiná žena mi napsala: „Hrozně se mi po něm stýská, i když hlava se ptá, zda je možné mít vůbec takový vztah, je mladší a jede studovat na dva roky do Austrálie.“ Přemýšlí o tom, zda se má na tohoto muže vázat, zda ho má vlastnit a žít pro něj. Kdyby přemýšlela citem, nepřemýšlela by, ale jen cítila.
Pokud jsme ještě hodně materialističtí, bude pro nás sexuální stránka hrát velkou roli a budeme se chtít na někoho pověsit. Neumíme život žít vlastními prožitky a proto potřebujeme toho druhého, se kterým si budeme navozovat pocit štěstí a spokojenosti. Dokud nemáme své nitro v čistotě, stále potřebujeme okolo sebe společnost a jednotlivé osoby, protože ony nás vlastně učí. Čím více toho vím a čím čistější mám nitro, tím menší potřebu mám někde pobývat a stýkat se s ostatními. Už se nepotřebuji učit a tím mizí i potřeba mezilidských vztahů. Člověk se učí dostávat sám k sobě přes mezilidské vztahy. Vše musí nalézt v sobě. Hledá tak dlouho, dokud si neuvědomí, že je spokojený sám se sebou.
Jedna žena mi řekla: „Přece nemůžu být stále sama.“ Ona se ještě potřebuje učit nalézt svoji druhou polovinu uvnitř sebe a k tomu potřebuje partnera a proto si o něho říká a chce ho. Její duše se potřebuje ještě ze vztahu učit. Duše, která již ví, jak fungují mezilidské a partnerské vztahy, již netouží nalézt toho pravého. Již našla tu druhou pravou polovinu v sobě a proto se nikdy nebude cítit sama.Konečně nalezla pochopení sama v sobě. Už nepotřebuje, aby ji někdo chápal. Našla lásku k sobě a proto nepotřebuje, aby jí někdo dokazoval, že ji má rád. Je svobodná a může konat vše, co chce bez omezení. Už nechce být na nikom závislá. Nemá potřebu ani vlastnit a nechce být už ani vlastněná. Již to nejde se vrátit zpět ke starým vzorcům chování.
* * * * *
* * * * *
Mnoho žen má v současné době sen, že buď kojí dítě, nebo že má dítě. Jedná se o princip nalezení svého vnitřního dítěte, to znamená lásky sama k sobě.
Nejdříve se chci mít ráda prostřednictvím rodičů a tak dělám vše proto, abych si získala jejich pozornost a lásku. S odstupem času hledám lásku v partnerovi a pak v dětech. Nakonec začnu hledat lásku k sobě.
A jak je to se sexem? Když se ještě nemám ráda a chci, aby mě měl někdo rád, klidně dám své tělo komukoliv, kdo mě obejme. Nebo se snažím ještě nalézt lásku k sobě přes sex, který mě naplňuje a uspokojuje, protože je stále někdo nablízku, kdo se mnou splyne. V manželství se většinou snažím vyhovět manželovi, aby mě měl rád. Ale čím více si začínám uvědomovat svoji hodnotu, tím více cítím, že už se nemůžu spojit s kýmkoliv a kdykoliv jen proto, aby mě objal. Já si totiž to obětí začínám dávat a začínám se mít ráda a tak nemusím podléhat iluzím, že přes obětí v sexu se mi dostává lásky toho druhého. A čím více se mám ráda, tím méně dokáži dávat své tělo tomu druhému, když to chce on a ne já. Čím více směřuji k sobě, tím více mizí potřeba sexu a člověk touží jen po splynutí s někým, s kým se bude cítit dobře. Nemůže setrvávat ve vztazích, kde tomu druhému jde jen o tělesno. Mám se ráda a tak budu vždy tam, kde je mi dobře a nemusí to být jen ve společnosti někoho, může to být klidně i příroda nebo moje samota.
Žena, která se má ráda, bude již toužit po mužích s ženskou energií. Jemnějších, citlivějších, bude toužit po sounáležitosti, už nebude hledat oporu. Bude jí příjemná ženská energie v mužském těle. Proto si kolikrát říkáme, proč ten partner není jako moje kamarádka, která mi ve všem rozumí, jak by to vše mohlo být fajn. Ale toto vše může přijít až v době, kdy se máme rády a už se nechceme o partnera opírat. O kamarádku se také neopíráme, jen s ní vše sdílíme a přitom si zachováváme svobodu.
Muži, kteří mají v sobě více ženu, se potýkají v současné době s problémem. Jeden muž mi napsal toto: Jde o můj vztah s dívkou. Buď jsem tak hloupej nebo neschopnej. Potřebuji vysvětlit, jak mám mít rád sám sebe, když jsem taková nula, která v životě nic nedokázala. Mám ještě vůbec šanci milovat sám sebe? Asi ne, proč musí človíček tolik trpět. Řekla mi, že si mě neváží, že potřebuje chlapa a ne babu.
V současné době je žena v první linii v cestě za poznáním, za ní jdou muži s ženskou energií a nakonec jsou muži.
I tito muži, kteří jsou uvnitř více ženami, mají v současné době velký úkol podílet se na přeměně myšlení. Ani si neuvědomují, jak prospěšnou práci konají. Oni jsou totiž tím předělem mezi ženou a mužem. Připadají si občas v přítomnosti jiných mužů méněcenní. Nedokáží být tak mužní, ani jim tolik nejde o sex jako ostatním mužům. Ale i tím, že se stýkají s ostatními muži, prolíná se částečně jejich energie s nimi a tím dochází ke změně (Jako když smícháte dvě tekutiny). Tito jemnější muži si většinou hledají ženy s mužskou energií uvnitř. Učí se mít rádi sami sebe jako dnešní ženy. Oni by se totiž také rozdali pro své přítelkyně jako to dělají ženy.
Byla jsem s tímto mužem jednou nakupovat a on mi povídá: „Moje přítelkyně pořád ztrácí stužky do vlasů a tak jí je koupím.“ „A proč jí kupuješ těch stužek pět, nestačila by jedna?“ Ale to můj přítel vůbec neslyšel, už tenkrát jsem si uvědomila, že by ve vztahu měl dělat méně než pro ni dělá, že směřuje k záhubě vztahu.
Ženy se bály mužům říkat upřímně své pocity a u mužů s jemnější energií to jde, tam se nebojí a dokonce dojdou k vyslyšení. Žena si může u takového muže připadat jako princezna. Ale žena, která se ještě nenalezla, bude stále hledat toho nepravého prince a tohoto prince si nebude vážit, protože si neváží ani sama sebe. Aby si mohla začít vážit sama sebe, potřebuje potkat bojovného prince, se kterým musí svádět boj za své ocenění. Žena milující již nepotřebuje bojovat za svoji hodnotu, ona ji už má a proto se bude cítit dobře tam, kde boj není. Už touží po pohodě a klidu. Žena, která se učí, touží po tom, aby se něco dělo, hledá temperament. Ona to totiž potřebuje k tomu, aby se naučila jít do svého středu.
Žena, která se nemá ráda, potřebuje mít vedle sebe „chlapa.“ Nemá se ráda a tak potřebuje vedle sebe cítit oporu, sílu, protože je sama slabá. Čím menší sebevědomí ženy (čím méně se má ráda) tím více si přitáhne do života větší kalibr. Ona totiž musí zesílit a musí si začít uvědomovat svoji hodnotu a lásku k sobě. A tak jí tento partner učí svojí agresivitou a neomaleností, mít se ráda. Zde žena dochází k uvědomění, že vlastně tu oporu, kterou hledala v tomto silném muži, dávala ona jemu. Takže jsme žily iluzi, že v silném muži máme oporu. Časem se o vše starala žena, neboť ona se nevědomky snažila si tohoto muže udržet, ona dávala do vztahu více, aby vše fungovalo
A toto je poselství automatickým písmem k danému tématu:Láska je věřit sám sobě. Být si jistý tím, co konám a mít stále větší pocit ze sounáležitosti se vším okolo sebe. Nebát se říkat, co si myslím a mít stále více jasno v tom, co chci a co mám rád. Nebát se změn a tvořit si svět dle svých představ.
* * * * *
Maminka povídá: „Ani se mi na hřbitov nechce, neodpustila jsem mu. Měla na mysli mého tatínka. Celý život pro mě neměl pohlazení, chtěl jen postel a já jsem se při tom takhle štípala a pak si to udělal a zase si mě nevšímal. Fuj, už bych to nechtěla.“ Nedávno k nám přišel na návštěvu jeden pán, který se svým sebejistým chováním podobal mému tatínkovi. V mé mamince se znovu objevila zloba z minulosti a tak se do něj pustila, že jsem jen koukala. Pak povídá: „Když je Hanka hloupá a nechá si to líbit, ať trpí, já už si to líbit nenechám.“ Myslela moji sestru, která ještě nechá se sebou manipulovat a ani si to neuvědomuje. Čím více se nechá ovládat druhým člověkem, tím více jí ubírá ten druhý sílu a ona se stává malou holkou, se kterou ten druhý časem nakládá, jak chce.
On sice vždy prokáže snahu jí pomoci, ale ta pomoc je pak draze vykoupená. Je pohodlnější nechat druhé se o nás starat, ale pak se nesmíme divit, že si na nás dělají nároky. Vždyť oni do nás něco vložili, nějakou práci, úsilí, pomoc, snahu a tak my jim to teď máme vrátit zpět svojí poslušností. A to se děje úplně v každém vztahu, pokud to připustíme. Takže buď budeme dospělými a soběstačnými nebo malými a poslušnými.
A tak jsem jen s podivem vnímala svoji maminku, jak zareagovala. To, že si uvědomila, že už si to nenechá líbit, značí, že už žádnému muži nebude takovou ženou, jakou byla mému tatínkovi. Povídá: „Vzala jsem si staršího, že si bude vážit, když má mladou a on nic.“ Vždy říkala, kdyby nebyl tak starý, tak bych toto vše netrpěla. Její zkušenosti jí povedou v příštím životě do jiných vztahů, už nebude hledat staršího muže, aby si jí vážil a taky si už nenechá nic líbit.
Měla jsem v sobě rozpor, až maminka umře, kam ji pochovat. Vím, že je pobožná a možná by chtěla být pochována v kapličce u nás v meditační zahradě, ale co, když bude chtít odpočívat po boku svého manžela? Nechtěla jsem je po smrti rozdělit a zase jsem nechtěla s maminkou o tom mluvit, dokud je živá. I když jsem občas šla na hřbitov, cítila jsem, že se jí nemám ptát, zda půjde se mnou. Jednou jsem toto téma nadnesla: „Ty se mnou nechceš jít na hřbitov, protože se bojíš mrtvých viď?“ „ Jó, máš pravdu.“ A taky vím, že když přijde k hrobu tatínka, že tam nic necítí, má v sobě tolik smutku z nenaplněného života a tolik bolesti, že jí tam není dobře. Maminka často říká: „Zase se mi o něm zdálo, co se mnou chce, proč za mnou pořád chodí?“ „Ale, mami to ne on, ty to nemáš s ním vyřízené účty a proto se ti o něm často zdá.“ Maminka se podvědomě bojí, že bude muset odpočívat vedle něho. Když jsme si o tom popovídali, mám jasno, maminka chce odpočívat v kapličce. Vím, že jí tam bude dobře. Na kapličku se díváme z obýváku a tak si budeme stále na očích.
Lidé si neuměli dát lásku a trpěli ve vztahu. Muž byl vychován: Moc se s ní nepárej a když nebude poslouchat, tak jí jednu vraž a tak, aby nebyl slaboch, choval se jako král. Muži se ve společnosti chovali zábavně a ženy jiných mužů žily v domnění, jak lepšího manžela má doma ta druhá. Ale v soukromí tito muži ani nepromluvili, chtěli mít jen uvařeno, poslouženo a i když se cítili někdy sami jako ženy, nikdy neuměli přijít k ženě a lásku jí vyjevit. Vždyť je to nikdo nenaučil.
Můj tatínek také vystupoval jako tvrdý muž a přitom, když byl pak ve stáří nemocný a jeho žena byla v nemocnici, dostal strach. Brečel jako malý dítě a říkal: „Maminka se mi už nevrátí.“ I ten tvrdý muž je uvnitř měkký. Mami říkala: „Když přijdu domů, tak už mě čeká a nadává, kde jsem. Vždy jsem si myslela, že má o mě strach, ale teď jsem pochopila, že nemá strach o mě, ale o sebe. Kdybych nebyla, že by se neměl o něj kdo starat.“ Bylo mi tenkrát tatínka líto, takový chlap jako hora a tady pláče jako malé dítě. Všichni uvnitř jsme stejní, i když na první pohled vypadáme každý jinak. Naše duše umí cítit, ale jen některá duše to umí projevit navenek.
Byla jsem na hřbitově u hrobu mého tatínka. Vždy si tam chodím s ním popovídat. Telepaticky si povídáme, ale dnes mě překvapilo něco jiného. Tatínek se mi zjevil v mladistvém zjevu v kostkovaném saku u hrobu a povídá mi, že se přišel rozloučit. Že musí jít do vyšších pásem. Věděla jsem, že příště až přijdu k jeho hrobu, že už si s ním nebudu moci tak povídat jako dosud, už mi bude vzdálen. Ale zase na druhou stranu vím, že mi to dává novou energii pro vyléčení partnerských vztahů. Teprve nyní může zasednout po mém boku muž, který nahradí mého otce v mém srdci a bude mi rovnocennou bytostí. Vždy jsme hledaly muže, který by se měl podobat našemu tatínkovi a pokud dojde k odloučení energií s otcem, teprve pak může vzniknout trvalý vztah na bázi duchovní a ne iluzorní.
Zdenka Blechová - ukázka z knihy Osudový partner
zdroj: www.zdenkablechova.cz
pro web www.cestakmedusi.cz připravila Riama
Děkuji, že přebíráte všechny aktivní odkazy
—————
—————
