…Nevím, jak došlo k tomu, že se maminka a tatínek stali členy modlitební skupiny; prostě se to stalo a zdálo se, že modlení má na mého otce velký vliv. Začal pomáhat lidem. Dělal to už dřív, ale teď mnohem víc než předtím. Jakmile se doslechl, že někdo má nějaké potíže, snažil se ze všech sil mu pomoct.
Jednou večer přišel k nám do našeho domečku a ptal se, jestli bychom nechtěli jít na společné modlení do Maynoothské koleje. Maynoothská kolej byl v té době největší irský seminář a bylo tam vždy hodně kněží i studentů bohosloví.
Podívala jsem se na Joea a oba jsme přikývli. Těšilo mě, že budu mít příležitost na chvíli vyjít z domu, a také mě fascinovala vyhlídka na společné modlení ve skupině. Kostely jsem vždycky milovala, a kdykoliv jsem mohla, šla jsem na mši.
„Jak to v té modlitební skupině vypadá?“ zeptala jsem se.
„Scházíme se v jedné místnosti v suterénu Maynoothské koleje,“ odpověděl otec. „společně se modlíme a čteme pasáže s Písma; potom prosíme skupinu, aby se pomodlila za naše rodiny nebo někoho, kdo je v nesnázích. Po skončení modliteb si dáme většinou čaj a sušenky a povídáme si a seznamujeme se navzájem.“
„A navazujete nová přátelství,“ dodala jsem.
Elizabeth slíbila, že nám pohlídá děti, a skutečně to dělala od té doby, kdykoliv jsme šli na shromáždění.
První modlitební skupina se mi moc líbila, i když musím přiznat, že jsem byla nervózní a moc si z toho nepamatuji. Ale stali se z nás pravidelní členové a snažili jsme se chodit co nejčastěji.
Modlitba má nesmírnou sílu: kdykoliv se modlíme, nemodlíme se sami, protože se současně s námi modlí náš strážný anděl i všichni další andělé, kteří jsou nám v té chvíli nablízku. I naši drazí zesnulí, kteří už jsou v nebi, se k nám připojí, kdykoliv se modlíme.
Nic není tak bezvýznamné a triviální, aby nestálo za to se kvůli tomu modlit, a žádná modlitba není příliš krátká – aťsi je to třeba jenom jedno slovo. modlit se můžeme kdekoliv – když řídíme auto, na procházce, na schůzi, uprostřed davu, i když jsme sami. Někdy se modlíme, aniž si to uvědomujeme, zejména když myslíme na milovanou osobu, která je nemocná, nebo na přítele, který má nějaké potíže. Pokud modlitba vychází opravdu z nitra, je nesmírně účinná, a vůbec nesejde na tom kterém náboženství či vyznání. Bůh naslouchá modlitbám všech svých dítek úplně stejně.
Modlitba má zvláště velkou moc, když se modlí skupina lidí pohromadě na jednom místě. Jako jsme to dělali my v naší skupině, nebo když se lidé na různých místech na světě modlí ve stejnou chvíli za jednu určitou věc. Taková modlitba nabývá pak nesmírné spirituální síly.
Vždycky jsme si cestou na skupinu povídali; Joe mi vykládal o různých věcech, které se mu přihodily v práci na okresním úřadě, a také jsme hovořili o modlitební skupině. Jednou ve středu, když jsme šli na společné modlení, jsem říkala Joeovi, že doufám, že se nás večer sejde hodně – obvykle nás bývalo asi tak deset nebo i méně, zvlášť v létě. Ale když bylo po prázdninách, počet účastníků skupiny vzrůstal. Jednou jsme se dokonce museli přestěhovat do větší místnosti.
Tatínek navštěvoval celou řadu modlitebních skupin, ale v Maynoothu byl jenom několikrát. Tenkrát poprvé nás tam zavedl, ale od té doby do Maynoothu moc často nechodil, takže jsem měla radost, když jsem ho ta uviděla. Hned jsem se k němu rozběhla, abych ho pozdravila. Po schodech nahoru jsme šli společně, pak jsme prošli vchodem a zabočili do jedné místnosti vlevo. Už tam byli nějací lidé a asi dvacet židlí srovnaných do kruhu. Pozdravili jsme a sedli jsme si. Skoro všechny židle už byly obsazené.
Přišli ještě další lidé a také kněz, který se nám představil jako otec David. Pak se nás zeptal, jestli by nám nevadilo, kdyby se ten večer k naší skupině přidalo také několik seminaristů a jeptišek. Všichni jsme jednomyslně prohlásili, že je rádi přivítáme. Jelikož nás už v té místnosti bylo asi dvacet laiků, otec David navrhl, že se pokusí sehnat větší místnost. Za chvíli se vrátil se zprávou, že našel větší místnost, ale není to přímo v koleji, a máme si vzít s sebou židle – i ty, které zatím stály u zdi. Všichni vstali a šli pomáhat.
Ta druhá místnost byla mnohem větší. Brzy se začalo trousit plno seminaristů a také kněží – těch zbylo celkem sedm. Přišlo také několik jeptišek a s nimi jedno mladé děvče, které bydlelo u nich ve školním areálu. Dostavili se ještě další laici.
V místnosti to přímo vibrovalo a bylo v ní plno světla. Viděla jsem několik andělů, i když ne příliš jasně, a moje duše přímo jásala. Andělé mi šeptali do ucha, že se dostaví někdo velmi výjimečný. „Já vím,“ říkala jsem jim, „já vím, kdo má přijít.“ Byla bych skákala radostí a chtěla jsem to všem říct, ale andělé mi drželi chodidla u země, takže jsem se nemohla pohnout. „Ne,“ nakazovali mi, „oni by ti nevěřili.“
Stála jsem na pravé straně mezi dveřmi s nohama upoutanýma k zemi a pozorovala jsem postavené židle. Byly uspořádané v soustředných kruzích, ale jak se skupina rozrůstala, židle se neustále posouvaly. Viděla jsem, že původní myšlenka, na uspořádání židlí do kruhů, vzala za své a místo toho z židlí začal vznikat ovál – vlastně asi pět nebo šest oválů, které se od středu stále zvětšovaly. Chodili další a další lidé a všichni nosili židle.
Joe mě zavolal, ať si sednu k němu. Teď bylo v jedné velké místnosti šest kompletních oválů. Andělé mi uvolnili nohy, takže jsem se mohla přesunout. Viděla jsem, že vedle Joea je volno, ale nebylo lehké se k němu dostat. Někteří lidé vstávali ze židlí a odsouvali je, abych mohla projít, a tak jsem se nakonec dostala na místo a posadila se vedle Joea.
John, jeden z laiků, přivítal všechny přítomné na skupinovém modlení. Potom každý začal nahlas chválit Boha, svými vlastními slovy. (Lidé se modlili, jak to cítili, způsobem, který byl pro ně významný.) Atmosféra pulzovala energií, byla jako nabitá elektřinou, andělé mávali křídly tak, že i světlo bylo zářivější. Velebila jsem Boha z celého srdce a celé duše a byl bych ráda zavřela oči, ale andělé mi to nedovolili. Stínili mi oči, ale také jsem cítila jejich ruce pod bradou, takže jsem hlavu držela zpříma. Začínala jsem se dostávat do extáze. Všichni kolem mě měli hlavy sloněné; byli zabráni do modlitby a chvalořečení. Každý člověk měl před sebou, za sebou i po stranách zářivého anděla. Místnost byla anděly zaplněná od podlahy ke stropu – myslím, že tam nebylo jediné volné místečko, jež by nevyplňoval nějaký anděl.
Pak mi jeden anděl pošeptal do ucha: „Lorno, poslouchej každého jednotlivce.“
Zaposlouchala jsem se a bylo to něco neuvěřitelného. Slyšela jsem každého zvlášť: někteří se modlili v extatických výkřicích náboženského vytržení, jiní opakovali dokola stejné modlitby a ještě další zpívali nábožné písně a chválili Boha z hloubi nitra, z celé své duše.
Andělé mi pomaloučku dovolili, abych také trochu sklonila hlavu, a už jsem necítila pod bradou jejich ruce. Prosila jsem anděly, aby mě nenechali zavřít oči, až budu chválit Boha a děkovat mu. Pošeptali mi, že mi zavřou oči jenom trošku. Potom místnost ztichla. I andělé ztichli.
Postupně začal místnost zaplňovat oblak zářivé bílého světla, plný života, zahalil všechny a všechno a cestou vše omýval a očišťoval. Z toho oblaku uprostřed nás se zhmotnil a zviditelnil Bůh v podobě mladého muže; poznala jsem tu mocnou sílu jež z Něho vyzařovala, a uvědomila jsem si, že jsem se s Ním již jednou setkala, ještě jako dítě, onoho dne v Mountshannonu, když jsem šla do domu své babičky.
Ten mladý muž – Bůh – byl oděn do bílého roucha. Konečky prstů u nohou vypadaly jako zlaté. Paže měl svěšené podél těla, ruce dlaněmi ven směřovaly dolů a z prstů tryskaly paprsky zlatého světla. Jeho obličej zářil a v jasných očích se zračil věčný život. Bronzově zbarvené vlnité vlasy spadaly na ramena. Ale cožpak můžu doufat, že dokážu popsat to oslnivé, zářivé světlo – veškerý život sám, plná lásky, soucitu a naděje?
Pomalu se otočil tváří ke každému z přítomných a bez pohybu, tak jak jej vnímáme my, prošel mezi lidmi sedícími ve vnitřním oválu. Lidé Boha chválili, vzdávali Mu díky v tichosti, v meditaci, v modlitbě, a neměli tušení o Jeho přítomnosti. Pak se Bůh pohyboval mezi lidmi sedícími za mnou a já jsem cítila Jeho přítomnost – nesmírně silnou. Byla jsem naplněná pokojem, který v Bohu přebývá. Modlila jsem se? Kéž by Bůh mohl s námi neustále zůstat a chodit takto mezi námi.
Když jsem pak skončila modlitbu, ucítila jsem dotek Jeho dlaně na rameni. Bůh se fyzicky dotkl mé duše v zářivém světle. Jak mám popsat, co viděla má duše? Čistotu v její nekonečnosti; jasnost v celistvosti.
Potom v prudkém záblesku Bůh zmizel a místnost opět vypadala normálně. Oči jsem měla doširoka otevřené a viděl jsem, že oblak krásného, zářivého života – záře Boží přítomnosti mezi námi – také zmizela. Přes slzy jsem se usmívala……
Pro www.cestakmedusi.cz zpracovala Majka Rob. Tento článek může být dále šířen a kopírován v nezkrácené a neupravené podobě a pouze pro nekomerční účely, pokud bude připojena celá tato poznámka i se všemi aktivními odkazy. Děkuji za pochopení.
—————
—————
