Můj táta nadával na všechno a ze všeho nejvíc na komunisty a mamka trpělivě snášela, co jí život přinášel. Neměla ho s mým tatínkem nijak snadný a ani jako prvorozená dcera a sestra dalších 3 sourozenců si dětství příliš neužívala. Její otec, můj děděček byl důstojníkem v tehdejší lidově demokratické armádě a z toho vyplývalo, že nikdo z členů rodiny, nemohl ani náznakem otevřeně projevovat sounáležitost k církvím potažmo k Bohu. Z této rodové linie tedy rozhodně nehrozilo, že bych získala jakoukoliv náklonnost k věcem nadpřirozeným či spjatým s Bohem či Ježíšem Kristem.

Tatínek se narodil také jako prvorozený, leč nemanželský syn. Bohužel jeho pokrevní otec se k němu nikdy nehlásil a otec, který ho přijal za vlastního, zemřel při havarii autobusu. Babička vyrůstala na vsi, ale k víře byla vedena jen tak, jak tomu bývalo zvykem na vesnicích. Nijak v ní nezakořenila a v Boha nikdy nevěřila. Naopak jsem párkrát slyšela, že kdyby existoval, tak nedovolí, aby byl někdo nešťastný. Byla a je typickou představitelkou člověka, žijícího trvale v roli oběti. Dle jejích slov jí nic a nikdo nepomůže. Nic si  nemůže naplánovat, protože to vždy dopadne špatně. A všeho se bojí, protože dneska už nelze věřit nikomu.Toliko v kostce mé kořeny, co se víry týká.

V době Husákových dětí se na školách náboženství nevyučovalo a do kostela jsme se šli podívat maximálně o vánocích na jesličky a já, jakožto správné dítě jsem se těšila víc na dárečky a Ježíšek v jesličkách mě nezajímal. Někdy v sedmnácti letech, při půlnoční vánoční mši, jsem z celé mše měla spolu s kamarády spíš srandu. Celý ten ceremoniál okolo narození Ježíška mi připadal jako jedna velká komedie. Omlouvám se pokud se nějak dotýkám kohokoliv z věřích, nábožensky založených, ale tehdy jsem to tak cítila.

Nikdy mě nikdo nevedl k víře a vždy jsem s určitou hrdostí prohlašovala, že jsem ateistka. Moje cesta k nalezení Boha a Krista vedla přes četbu a řekněme okultní vědy. Ovlivnil mě např. Raymond Moody. Nyní se možná budou nábožensky založení lidé opět modlit za moji hříšnou duši, aby nepřišla do pekla, protože to, co Moody píše ve svých knihách, církve na koncilech z Bible nechaly vyjmout. Příběhy o reikarnaci se jim zrovna do krámu nehodily. Přibližně v patnácti letech se mi dostala do ruky kniha Život po životě. Po jejím přečtení, jako by se přímo přede mnou otevřely dveře, kterými jsem se dostala až do bodu, kdy mohu zcela otevřeně říci: Věřím v Boha a věřím i v Jeho syna Ježíše Krista.

Byla to ale cesta plná odboček, které by se snad mohly zdáti být zbytečnými, však při zpětném pohledu, byly nezbytné.V patnácti jsem hltala Moodyho, později Martu Foučkovou a její knihy Jsem a Já Jsem, do rukou se mi dostaly knihy jako Celestýnské proroctví a Desáté proroctví od Jamese Redfielda a a do zcela jiných sfér mě dostala kniha Numerologie - Čísla lásky od Robin Steinové. Nemyslete, že jsem byla knihomol, který jen četl. Byla jsem úplně normální dospívající holka, která chodila na diskotéky, občas jela na nějaký ten folkový festival, hrála jsem hokej, zajímala se o kluky a studovala. Žádná hluboce věřící žena. Nicméně nadpřirozeno a duchovno mě zajímaly, ale ještě prostě nebyl čas, kdy bych se tomu měla věnovat naplno. Mezi dvacátým a třicátým rokem mého života bylo dokonce období, kdy jsem se o tyto věci vůbec nezajímala.

Pak toto období vystřídala doba, kdy jsem zjistila, že z mých rukou vyzařuje léčivá energie a v rámci rodinných příslušníků, jsem činila první pokusy s léčením energií. Dnes se tomuto říká Reiki. Jakožto správná ezoterička, jsem později i já jsem prošla zasvěcením do Reikii, abych nakonec zjistila, že jsem nic nového nedostala. Že to vše jsem uměla, jen jsem to neměla pojmenované. Po celou dobu jsem se stále vracela k numerologii. Na lidech okolo mě, jsem zjišťovala, nakolik je přesná.

V době, kdy se mi narodila dcera, mi do cesty vstoupila žena, která mi otevřela další dveře a přímo po hlavě mě vrhla do světa výkladů karet. To byla další velmi významná etapa mého života. Díky tarotu jsem začínala chápat mnohem více základní duchovní principy, ale stále to byl takový ten pohled zvenčí. Ale i ten považuji za velice důležitý. Kdybych si tímto neprošla, nikdy bych nepochopila, že nestačí ona pravidla jen hlásat, ale že je musím začít žít. Přesto od myšlenky k činu byla ještě několik let dlouhá cesta. Vše to, co jsem si přečetla v knížkách funguje, ale tehdy to pro mě byly fráze, které sice někteří již uvedli do praxe a pochopili, ale já k tomu měla ještě hodně daleko.

Ptáte se, jak tedy došlo k mému probuzení. Inu to bylo tak:

V posledních třech letech, kdy intenzivně vykládám karty, prošla jsem si kurzem masáží, zabrousila jsem i do tajů Dornovy metody, mi čím dál tím více začalo docházet, že nic se neděje náhodou, že téměř všechny nemoci, s kterými se setkáváme, mají základ v našem způsobu myšlení. Díky svým klientům jsem si tuto z počátku teorii, začala ověřovat praxí. Jsem více psychoterapeutem než kartářkou v pravém slova smyslu. Snažím se hledat příčinu problémů v chování lidí, v prostředí, ve kterém vyrůstali a ve kterém nyní žijí. Z numerologie jsem se naučila vyčíst, jak probíhalo dětství a společně si o tom povídáme. Snažíme se rozklíčovat jejich vzory chování. Sama si uvědomuji, že každý z klientů za mnou přichází s problémem, kterým jsem si prošla i já sama, nebo ho třeba zrovna řeším.

Například v době, kdy moji rodiče nechali bratrovi přepsat dům, podrobnosti nebudu uvádět, v době, kdy jsem se cítila odstrčená a nemilovaná, za mnou chodily ženy, které si prošly tím samým procesem. Z počátku mě to dost udivovalo, ale po čase mi došlo, že se mi tím dostalo velikého daru, protože díky nim, jsem se mohla na věc dívat z jiného úhlu pohledu, vytvořit si nadhled, poradit jim a tím vlastně i sobě. Zrcadla zkrátka fungují. Naučila jsem se, že problém druhých, jestliže se s ním na mě obracejí, je i mým problémem. Možná mi budou některé kartářky oponovat, ale mám ověřeno, že to tak je. Ano i dnes po třech letech, kdy jsem si prošla výše zmíněnou bolestivou situací, se na mě sem tam obrátí s prosbou o pomoc někdo, kdo řeší to samé. To už vnímám tak, že právě protože jsem vše pochopila a odpustila, mohu poradit.

Moje kamarádka, také kartářka říká, že správná kartářka ryla čumákem v zemi a díky tomu, že vstala a pochopila, může rozdávat rady a pomáhat.

Možná se stále ptáte, co toto má společného s nalezením Boha, možná se dokonce křižujete, protože před kartářkami a osobami zabývajícími se okultismem církev varuje a nejedné kartářce se stalo, že jí klienti vyhrožovali peklem, pokud nepřestane s tím, co dělá.

Tak tedy: Díky tomu, že jsem začala chápat své klienty jako svá zrcadla, začala jsem chápat jako své zrcadlo každého člověka, s kterým přijdu do kontaktu. Začalo mi docházet, že nic není náhoda a pokud si do svého života kohokoliv přitáhnu, pak to má nějaký důvod a ten dotyčný mi ukazuje kus mého já a to i tehdy, když se mi jeho chování nelíbí. Zjistila jsem, že to, co se mi na druhých nelíbí, v sobě jen potlačuji. Tuhle větu už jste také určitě četli v mnoha knihách, není žádným novým objevem, ale já ji už pochopila a začala v praxi používat a to mě zase o kousek posunulo. Mám stále emoce, takže samozřejmě nejdřív bouchnu, nebo se cítím dotčená, ale dnes už dovolím svým emocím, aby skrze mě prošly, a pak hledám odpověď. Někdy ji dostanu déle než bych chtěla, ale nakonec ji dostanu vždy. A když vám konečně docvakne, že máte v sobě všechno, pak vám i docvakne, že se nemusíte s druhými vůbec porovnávat.

V minulých dnech jsem přemýšlela, proč jsem si do svého života přitáhla člověka, který je mi velmi blízký a přesto mě dráždí jeho chování, jeho ego. V minulosti jsem se setkala s podobným člověkem a nyní stejná situace, stejná slova a moje ego vzdorovalo. Několikrát jsem to probírala se svým kamarádem, nahoru dolů a při posledním našem hovoru jsem na to konečně přišla. Porovnávám se. Všichni se stále s nikým porovnáváme. Máme strach a srovnáváme se a díky tomu stále posilujeme dualitu.

Došlo mi, že Bůh, Zdroj nebo chcete-li Universum není duální, ale je v naprosté Jednotě ze vším. Neodsuzuje nikoho z nás, nechává nám všem svobodnou vůli. Všechny nás má za své děti a přijímá nás se vším, co v sobě máme. Při svém náhlém stavu "osvícení" jsem pochopila, že nemá smysl posílat pozitivní energie, neboť ta původní negativní energie dotyčného nevymizí, ale v duálním světě se musí zákonitě projevit na opačném pólu. Ano dotyčný přestane být v daný moment negativní, ale jen proto, že negace byla posunuta jinam. Dost často se stává, že na jiného člena rodiny nebo např. k vám samotným. O tom, ale mnohem lépe a zasvěceněji mluví Lazarev ve své Diagnostice karmy.

Tím se opět dostávám do momentu, kdy budu rádoby ezoteriky kritizována, ale myslet si, že ve světě, kde existuje bílá a černá, mohu díky pozitivnímu myšlení posílání lásky změnit vše, je nesmysl a veliká iluze. Je to jako bych natřela černou zeď na bílo. Pod vrchním nátěrem zůstane stále ten černý, jen nebude tolik vidět, ale časem se malba oprýská a původní nátěr opět vyleze na povrch. Tím, že se k něčemu, čemukoliv vyjádřím, tak tomu dávám buď pozitivní nebo negativní energii a v konečném výsledku posiluji obě strany. Potřebu něco hodnotit, má jen naše ego. Naší duši je to jedno. Ta sem přišla na Zemi s určitým úkolem, s touhou něco pochopit. Nic víc, nic míň.

Tak proč se tedy stále poměřujeme? S druhými se poměřujeme jen proto, že chceme být lepší a bojíme se být horší, lépe řečeno naše ego se poměřuje. Máme strach, že když nebudeme dobří, nebudeme ani milováni. Stále se porovnáváme, ale jen proto, abychom byli dobří v očích druhých. A v tomto momentě se zamyslete. Nejde nám o sebe, tedy jde, ale jde nám stále o to, jak na nás koukají jiní a vůbec nekoukáme na to, jak se v té situaci cítíme my sami. Naše ego nám našeptává, že jsme buď super pašáci nebo lemplové, co nic neumí. Neustále se hodnotíme, ale hodnotíme se proto, že se na sebe díváme z úhlu pohledu druhých, nikoliv ze svého vlastního úhlu. Kdybychom koukali na svět svýma vlastníma očima a bylo nám úplně jedno, co si o nás myslí druzí, byli bychom mnohem spokojenější a pravděpodobně i úspěšnější ve všech oblastech života. Pokud na sebe koukám očima druhých a snažím se jim zavděčit a dělat věci podle nich, pak budu naplňovat jejich představy o štěstí a ne ty svoje. Ty moje zůstanou stát někde stranou a budou čekat, jestli si na ně někdy vzpomenu.

Když jsem takto začala přemýšlet, tak jsem cítila, jak se mi otevírá srdeční čakra a jako by uvnitř mě samotné byl někdo jiný. Někdo, kdo je plný lásky, otevřený všemu a všem, někdo, kdo přijímá vše, co mu přijde do cesty, protože ví, že se tak sám rozhodl. Cítila jsem obrovskou, nepopsatelnou lásku. Zeptala jsem se jestli tohle je Bůh a bylo mi řečeno „Ano, konečně jsi mě objevila a jsem Ti za to nesmírně vděčný.“ Ptala jsem se jestli se mohu takto kdykoliv napojit a bylo mi řečeno, že to záleží jen na mě, že brána je vždy otevřená. Najednou ke mně přicházely informace. Došlo mi, že jedině, když budeme v jednotě, když přestaneme posuzovat, ale i třeba chválit, tak nastane přesně to, o čem se tu už delší dobu mluví, posunemem se do 5. dimenze. Jedině tímto způsobem a ne jinak. Nepomohou nám žádná zasvěcování, pokud budeme stále přemýšlet duálně. Ano už slyším všechny ty oponenty, že myslet začneme jinak, právě díky těmto zasvěcením. A já ač mám zasvěcení do Reiki energií a do Shambally, mohu zcela otevřeně říci, že pro vzestup do vyších dimenzí, vám pomůže jen a jen vaše rozhodnutí a vaše změna myšlení. Tím ovšem nechci nijak snižovat práce s energiemi, leč pokud změníme své myšlení, změníme i své vibrace – energie a postoupíme o level výše. Samo o sobě zasvěcení není k ničemu. Znám mnoho takových, co se nechali zasvětit do všeho možného a sami jsou stále tzv. v háji. Energie, kterou dostaneme přes druhé způsobí, že se cítíte v klidu, zharmonizovaní, možná se uvolní i některé bloky a povolí i bolest, ale jde jen o dočasné stádium. Toto stádium, které je přechodné, může být pro někoho startovací dráhou na cestě k Jednotě, ale samo o sobě Jednotu nepřinese.

Když jsem se tak koupala v té lásce, nechtělo se mi ani mluvit. Bylo to velmi zvláštní, protože tento stav se u mě projevil přesně v okamžiku, kdy jsem s kamarádem o těchto věcech promlouvala. Ptala jsem se na svoji práci, na to, co bych měla dělat a přišla mi informace, že mám dále šířit, jak jsem došla k Bohu. Dostala jsem odpověď :“Piš o mě, dej o mě vědět, co nejvíce lidem, sděluj všem, kdo chtějí slyšet, svůj příběh.“ Tak píši.

Jsem si vědomá, že jsem v podstatě nenapsala nic, co by přede mnou neobjevili jiní. Rozdíl je v tom, že nyní tento stav Jednoty zažívám. Ujasnila jsem si, že už ani při své práci se nebudu porovnávat s druhými. Miluji to, co dělám, moje práce mě naplňuje, ale jakmile bych začala soutěžit, chtěla být nejlepší, pak se sice možná dostanu na nejvyšší stupeň, ale zhora se velmi snadno padá. Soutěžit a srovnávat se, chce jen mé ego. Mé skutečné Já, má Božská podstata, nic takového nechce. Mojí jedinou touhou je být spokojená, v harmonii a lásce. Chci dělat to, co mě baví a budu to dělat tak, jak nejlépe umím, s čistým svědomím. Má Božská podstata mě učí přijímat vše, tak jak je.

Bohužel, mé staré vzorce chování jsou stále někde uložené hluboko v podvědomí , sem tam se objevují a tím otevřeně nahrávají mému egu, nicméně se snažím je z role pozorovatele odhalit a díky napojení na Zdroj, se den co den, stávám klidnější a ani mé emoce nejsou to, co bývaly.

Děkuji za toto poznání z celého svého srdce. Děkuji všem, kteří jste dočetli můj příběh až do konce a přeji, aby i vy jste našli Boha v sobě samých. Je to ten nejkrásnější dar, kterého se vám může zde na Zemi dostat.

 

Michaela Havierniková|pondělí 3. říjen 2011 08:00

https://haviernikova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=212939&bk=32833