Můj příběh

Okolnosti, různá setkání i moje Já mě v tomto čase vedlo k tomu, že také já se mám s vámi všemi podělit o svůj příběh. Ano, je čas. Dlouho jsem váhala, protože psát o sobě, čistě a pravdivě, není snadné. Avšak opravdu nastal ten správný čas. Vnímám to jako uzavření jedné životní etapy. Poslední cinknutí zvonku, poslední tón, poslední slovo, tečka…. Vše co bylo, tím zůstane kdesi daleko. Já vstoupím do dalšího přítomného okamžiku, vyznačující se klidem, Láskou a volností.

Tento okamžik už nikdy neskončí….

Po nejistém začátku, jsem se nakonec jednoho červnového večera v roce 1968 narodila a začal můj životní příběh. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že jednou budu pomáhat řešit zapeklité a roztodivné potíže druhých. Snad bych spíš sama potřebovala pomoci rozmotávat to své klubíčko nesnází. Ale všechno je jak má, takže – do toho.

V pěti letech jsem zůstala bez maminky. Byla příliš nemocná… Složitá situace, protože otec sice plnil své otcovské povinnosti, ale v jiné rodině. Vůbec to neměl snadné. Tíha rozhodnutí, která musel učinit, byla jistě nezměrná. Po nesmyslných úředních tahanicích, nakonec mě a starší sestru dostala do výchovy babička. Úžasná, moudrá, silná a milující žena. Bohužel neoblíbená u vládnoucího režimu, kvůli svému původu. Ona to pociťuje silně, my děti pramálo. Dětská duše se adaptuje velmi rychle a vidí svět úplně jinýma očima. Dětskýma očima. Zažívám krásné dětské okamžiky, plné kamarádů, krásné přírody a dětských her. Pak ale znovu osudová rána. Babička nás, díky své nemoci a nesnadnému životu v minulosti, také navždy opouští. Je mi devět let a některé věci prostě nechápu. Čím dál častěji utíkám a nacházím klid ve svém vlastním vnitřním světě. V něm sním, mám své vize a představuji si co by, kdyby. Je mi tam zkrátka dobře, vlastně nádherně. Ale život běží tam venku. Tak šup, šup.

Je tu další osudová partie, která končí tím, že jsem v pěstounské péči. Všechno má své klady i zápory. Jak se říká, jednou jsi dole, pak zase nahoře. Jednou přichází štěstí, pak zase druhá strana téže mince. Jediná jistota je, můj vnitřní svět. Někdy kolem deseti let jsem viděla obrázek, kde byla perokresba a text. Tento text mě silně ovlivnil a vryl se mi na dlouhá léta pod kůži. Zněl takto: „Vzpomínky jsou jediný ráj, z kterého tě nikdy a nikdo nemůže vyhnat.“ Nejen vzpomínky, ale i myšlenky, pocity, sny, vize a přání jsem vnímala jako to jediné, co když je uvnitř mě, mi nemůže nikdo vzít, přečíst, sebrat…. V nich jsem byla sama sebou i tím, kým jsem chtěla být. Naprostá volnost. Ale jen uvnitř. Všechno jsem tedy pěkně bytelně zabarikádovala v sobě. To aby mi to nikdo nevzal, nikdo to neviděl a nechtěl se třeba i dotknout.

Čas plynul, zvládla jsem vystudovat, vdát se a hned na to se cinkalo klíči v Praze na Václaváku. Někdy v té době jsem dostala svou první „duchovní“ knihu. Byl to úžasný dárek od mé milované sestry. Ona holt věděla… R.Moody přede mnou odkryl svět, který jsem podvědomě tušila. On jen „stiskl“ tlačítko Start. Hltala jsem ty neuvěřitelné příběhy a věděla, že jsou až příliš skutečné. Tehdy se na veřejnosti o podobných věcech nemluvilo. Tyto věci byly zkrátka „tabu“. Takže pátrat, kolik lidí sdílí stejné pocity s těmi mými, bylo nepředstavitelné. Dnešní Facebook? :-) Sci-fi. Jen s mojí sestrou jsme ve vzácných chvílích, kdy jsme byly jen a jen spolu, mohly mluvit o svých dojmech a pocitech z Moodyho knihy a vůbec z věcí „mezi nebem a zemí“. To jsem ještě netušila, jak málo času nám na to zbývá. Ten čas…. Kolik člověk natlachá zbytečností, čím malicherným se zabývá a vlastně nežije. Neužívá si „vyměřený“ čas…. Její svíce života dohořela. Mně bylo dvacet tři let a zase jsem nechápala proč se to stále dokola děje. Tenkrát ne, až mnohem později.

Jakmile však jednou podáte „duchovnu“ ruku, nelze ji vzít zpět. Vede vás to dál a dál. Chcete poznat a pochopit pořád víc. Touha nakouknout za závoj poznání je větší a větší. Začala jsem se zajímat, jak jinak, o spojení s dušemi mrtvých. Vymyslela jsem a velmi úspěšně praktikovala svou komunikační techniku. Pomocí kresby s písmeny a kyvadla se mi dařilo srozumitelně konverzovat s dušemi zemřelých. Stále častěji jsem si všímala, že vlastně předem vím, která slova přijdou. Bohužel jsem si téměř vůbec nevěřila a tak jsem výsledek vlastně mařila. Z dnešního pohledu to byly už tenkrát úspěšné channelingy. Některé dokonce výjimečné.

Následovalo další hledání a objevování - numerologie, karty, energie Reiki, energie jako takové, energetické malováním…  Pak přišla na řadu také osudová setkání se spřízněními lidmi, zároveň vždy ve správný čas se mi „náhodou“ dostala do ruky ta správná kniha, nemalé pokroky jsem dělala i v sebepoznávání a samostudiu nauky „já a mé Já“. Při tom všem jsem začala úspěšně pomáhat nacházet východiska z nelehkých situací svým blízkým, přátelům i známým. Říkali, že je svou přítomností uklidňuji a působím na ně pozitivně. Že se jim vždy uleví a co se zdálo velké a neřešitelné, vypadá najednou nicotné a zvládnutelné. To mě samozřejmě těšilo a inspirovalo. Bohužel stále málo jsem si věřila na to, abych přijala své schopnosti jednoznačně a bez výhrad. To všechno přišlo později a já dnes vím, že všechno se děje, jak má.

Před 4 lety nastal v mém životě další kolotoč změn. Začalo to odchodem z mého ekonomicky zaměřeného zaměstnání. Čísla, čísla, peníze a zase čísla. To byla moje práce. Nějak to už nešlo dál. Nemohla jsem. Moje tělo mi dalo v té době jasně na vybranou, buď odejdeš a nebo dál nehraji. Odešla jsem. Na to navázala další velká změna, rozhodli jsme se prodat dům, který jsme postavili s pomocí hypotéky. Byl to dům plný Lásky, ale přece jen… Byl to jen dům. Zaplatili jsme dluhy  a z toho mála co zbylo, vlastně už teď ani nic není… Pomíjivost peněz je dokonalá.

Mnozí to vidí tak, že jsme toho tolik ztratili. Mně tato doba ale přinesla úplně nejvíc, co jsem kdy dostala. Osvobodila mě. Celkové poznání, ke kterému jsem došla a které se mi otevřelo je obrovské. Už dávno jsem se dokázala zbavit svých vnitřních barikád a bariér, které mě kdysi měly chránit. Nebylo to snadné, ale teď jsem ještě mnohem dál. Nemám žádné bariéry a naopak vycházím všem v ústrety. Nesu své srdce v dlaních před sebou a nebojím se ho nechat zářit do daleka. Našla jsem svou cestu, svou cenu, důvěru v sebe sama a vnitřní klid je mou součástí.

Dokázala jsem všem, včetně sebe, odpustit a poděkovat. Díky lidem, které jsem ve svém životě potkala, jsem tam, kde jsem teď. Jsem smířená. Pochopila jsem širší souvislosti a poučila se ze svých zkušeností, ať byly jakékoliv. Přijala jsem své schopnosti vidět a vnímat věci, které jsou ostatním zatím skryty.

Zásadně můj duchovní vývoj ovlivnila kniha Cesta od B.Bays. Tuto techniku jsem vyzkoušela v praxi nejprve na sobě a to opakovaně a pak i na svých blízkých. Nyní techniku „Cesta“ používám při terapiích a konzultacích s lidmi, kteří mají hlavně emoční problémy. Praxe mi ukázala, jak úžasné je pomoci lidem najít sebe sama, svou Duši, svůj Zdroj, své Božství (jak kdo chce). Vše to, co hledají venku – lásku, pochopení, volnost, radost – mají uvnitř sebe. Je to jednoduché a pro mnohé velmi překapující, když to zjistí. „Cesta“ však stojí za to.

Další silný vliv měl na mě seminář Andreje Dragomireckého – Hlubinná abreaktivní psychoterapie. Tato alternativní terapeutická technika jednoduchým způsobem pomáhá lidem zbavit se bloků, traumat, zdravotních potíží a závislostí. Má široké použití a je velmi účinná. Je to skvělá terapeutická technika, která klienta mnoho nezatíží, je bezpečná a výsledky se dostavují obratem.

Absolvovala jsem i jiné semináře, kurzy i konzultace, vstřebala jsem informace z mnoha knih, ale nakonec největší „um“ jsem našla uvnitř sebe. Například jak s Láskou vnímat druhého člověka, ať je jakýkoliv, jak dávat Lásku bez podmínek, ale také jak přijímat vše co přichází bez posuzování a předsudků. To je to oč tu běží.

S Láskou to všechno začíná a končí. Je to kruh. Díky Lásce jsme nemocní, smutní, zlostní, agresivní, zablokovaní a nevím co ještě. Díky Lásce jsme šťastní, veselí, radostní, volní, sebevědomí…. Láska je ta síla, co hýbe světem i vesmírem. Láska, Láska, Láska…

Tak se, prosím, právě teď alespoň hezky usmějte na člověka, který je vám na blízku.

Tak to jsem Já, moji milí přátelé. Je toho mnoho, co se sem v tuto chvíli „nevešlo“, přesto jsem vděčná, že jsem to prožila. Nutno také říci, že ještě nikdy jsem svůj příběh veřejně nesdílela. Přála bych si, aby alespoň dodal odvahu těm, co se chystají udělat životní rozhodnutí. Přála bych si, aby posílil všechny, kteří jdou životem a mají pocit, že už nezdolají ani jedno překážku, že už neunesou ani jednu slzu. Vězte, že to dokážete. A já už teď jsem na vás pyšná…

S Láskou Majka Riama Rob