Vztah, jenž máme k času, není lineární, ačkoliv čas sám o sobě je lineární funkcí třetí dimenze. Proces urovnání našeho vztahu s časem je aspektem naší mistrovské cesty, s nímž se setkáváme při svém zrání (a vskutku jde o proces ,,dospívání” či ,,růstu”) k přijetí a navázání spojení s naší schopností vidět sebe samotné jako schopné čas ovládat, abychom s ním mohli pracovat tak, jak potřebujeme. To, co známe jako ,,čas”, je ve skutečnosti děj končící vytvořením toho nejlepšího výsledku v ten pravý okamžik. Jsme-li již duchovně zralí, chápeme čas jako něco, co nám ukazuje, jak dlouhá je prodleva, než se naše vlastní energie uvede do souladu s energií stvoření, abychom mohli manifestovat to, co si přejeme. Jenže my máme určitý časový rozvrh, a právě ten nám je často na překážku.
Náš časový rozvrh souvisí při manifestaci s oním ,,kdy”, tj. jak dlouho by toto tvoření dle našeho vlastního názoru mělo trvat nebo kdy by se mělo něco manifestovat. Jenže v našem časovém rozvrhu se skrývá jakýsi spodní proud strachu, který odpovídá naší potřebě potvrzení, završení, naplnění našich potřeb, a někdy také naší potřebě být zachráněni z výsledku něčeho, co jsme už v minulosti stvořili. V našem časovém rozvrhu je obsažen náš strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby něco nedopadlo dobře nebo kdybychom nebyli uspokojeni v okamžiku, kdy to potřebujeme a chceme. Otázka je: „Jsme schopni se vzdát svého časového rozvrhu a oné nadvlády či kontroly, kterou nám to dle našeho domnění poskytuje, a přejít k pokoře, kdy dovolíme, aby se manifestace projevila, aniž bychom museli mít pod dohledem každý krůček celého děje?“
Vesmír reaguje na naši energii, avšak nereaguje na náš rozvrh, protože ví, že program či rozvrh často obsahuje všechno, co potřebujeme nejvíce vyřešit a vyléčit, takže takovýto program obejde, a – viděno z naší perspektivy – nás ,,nechá čekat”. My chceme zachránit a Vesmír, jenž to ví, je povinen nám poskytnout čas, abychom si vzpomněli, kdo že řídí náš život – a Vesmír to rozhodně není. Jsme nedílnou součástí vzorce společného tvoření, a když na to zapomeneme, vesmír nám pošle jemnou upomínku, obvykle v podobě toho, čemu říkáme ,,lekce v trpělivosti”. Jak dlouho to trvá, než se něco dokončí? Tak dlouho, jak je nezbytné k tomu, aby to bylo dokonalé, což může být nanosekunda nebo celé století. Co je ale důležitější: udělat to správně, aby mohla naše duše povyrůst, nebo to udělat ,,včas”?
Čas není naším nepřítelem, ačkoliv můžeme mít ten pocit. Je jen jedním aspektem třetí dimenze, pohybem energie skrze hustotu. Žádná zdejší manifestace netrvá ,,déle”, jen si to myslíme, protože se nacházíme v čase, namísto abychom spočívali ,,ve tvoření”. Jedním ze způsobů, jak využít čas co nejlépe a doopravdy zkrátit proces manifestace je, zaměříme-li svou energii spíše na tvoření samotné než na přání, aby to tak dlouho netrvalo. Čím více se na čas soustředíme, tím více hustoty tvoříme, a to slouží jen dalšímu zpomalení manifestace. Čím více si uvědomujeme svůj časový rozvrh a tohoto vědomí využijeme k uzdravení a přeměně svých strachů, tím méně s časem musíme pracovat a tím rychleji si vytvoříme své nebe na zemi.
Copyright ©2012 Jennifer Hoffman & Enlightening Life OmniMedia, Inc. www.urielheals.com
(Reprodukce českého překladu v nezkrácené podobě je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojen odkaz na původní zdroj a tato poznámka - pro www.reiki-centrumpraha.cz přeložila Lucka K.) 30. 07. 2012
—————
—————
