Iduška - Babiččino odpuštění
16.02.2012 19:39
ODPUŠTĚNÍ
Měla jsem v životě štěstí na úžasnou babičku. Přesně takovou, která si s vámi dokáže sednout a tiše poslouchat starosti dětského věku. Umí pohledem pohladit, poradit a vždy je tu pro vás. Představa, že jednou i ona odejde z tohoto světa, byla pro mě absolutně nereálná.
Když jsem se vdala, odstěhovala jsem se. Ale po roce jsem se i s manželem vrátila a začali jsme žít ve společné domácnosti s babičkou. Vždy jsem si říkala, že s tak skvělou osobou se nám bude žít jako po másle. Jenže v té době se babička hodně změnila ... byla úplně jiná a časem jsem zjistila, že za touto změnou stojí nemoc - Alzheimer.
Žili jsme s ní pět let a bohužel den za dnem se projevy její nemoci zhoršovaly. Až jsem to já přestala úplně zvládat a ocitla se na pokraji svých sil. V té době jsme už měli čtyřletého syna a já čekala další miminko.Věděla jsem, že s dalším dítětem nejsem psychicky schopna péči o ni zastat. Padlo těžké, ale jasné rozhodnutí. Babičku je třeba umístit do domova důchodců. Musela jsem nyní myslet na sebe, na očekávající děťátko i na syna a manžela.
Toto období bylo pro mě náročné nejen kvůli opatrování babičky, ale i díky nepochopení jejích synů. Žádost o umístění do domova důchodců mi bez mého vědomí zrušili s tím, že babičce nic není, a já se jí chci jen zbavit. Moje těhotenství začalo být rizikové a já sama nakonec skončila v nemocnici. Moje maminka tehdy převzala na týden péči o babičku. Když zjistila v jakém opravdovém stavu se babička nachází, okamžitě zajistila, i dále od místa bydliště, domov důchodců, kde by ji přijali.
Cítila jsem najednou úlevu, že konečně začnu žít ... pojedeme na dovolenou, budeme moct jezdit se synem do zoo a na jiné výlety, zkrátka si užijeme všech činností, které byly do té pro nás nereálné. Ale v den, kdy babička odcházela, jsem měla pocit, že jsem selhala. Že zde přece jen je možnost ji doopatrovat. A viděla jsem se jako neschopná a nevděčná, že ji nedokáži vrátit její péči, kterou mi jako malé dávala. Slzy se mi hrnuly po tvářích a cítila jsem na sebe vztek a ohromnou lítost. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. I když po přijetí do ústavu místní řádové sestry nechápaly, jak ji v tomto stavu mohl mít ještě někdo doma.
Jezdila jsem občas za ní, ale s miminkem to již tak nešlo. Přesto jsem jí svoji dcerku dovezla ukázat. Hladila ji po vláskách a myslela si, že ta malá holčička s laclovými kalhoty jsem já. Slzy jsem držela na krajíčku a s maminkou jsme na ně hleděly. To bylo naposledy co jsem babičku viděla. Za dva měsíce zemřela.
Když jsem se to dozvěděla, stála jsem a plakala a prosila ji za odpuštění. Bolest byla o to silnější, že jsem se nemohla s ní rozloučit. Jeden její syn (vážený podnikatel) zakázal uspořádat pohřeb a maminka s druhým bratrem se mu nedokázali postavit. S výčitky svědomí jsem žila zhruba tři měsíce. Vždy, když jsem si na to vše vzpomněla, draly se mi slzy do očí.
Jednou po obědě jsem šla dcerku uložit do postýlky a přilehla si k ní. Zavřela jsem oči a snad i zaspala ... Najednou přede mnou stojí babička ... má na sobě svoji zástěru, ve které jsem ji často viděla u sporáku. Stojíme naproti sebe mlčky, kolem nás není nic, jen bílé stěny. Babička nemluví, ale já s ní přesto mluvím. Prosím ji za odpuštění a ona se jen usmívá. Prý není co mi odpustit, protože jsem nic špatného neprovedla. Cítím slzy v očích a ona se stále jen usmívá. Potom se mi pomalu začíná vzdalovat a odchází. Ještě mi zamává na rozloučenou ...
Probouzím se s pocitem: "ONA MI ODPUSTILA."
Od té doby netrpím výčitkami, a co více, od té doby věřím, že duchovní svět existuje.
"DĚKUJI, BABI. "
Ida
—————
Diskusní téma: Iduška - Babiččino odpuštění
—————
—————