Zamyšlení nad naším vztahem k dětem
Všechny duše, které se sem přišly učit, jsou si rovny, nemůžeme se srovnávat věkem, či zdravím nebo bohatstvím. Každá duše tu má nějakou roli, kterou je prospěšná dalším duším v jejich programu. Všichni zde hrajeme divadlo jeden pro druhého k pochopení toho, co se máme naučit. Vše okolo nás je jen iluze, takže svět jako takový neexistuje. Každý žije ve své iluzi svého světa, která mu pomáhá k jeho rozvoji. Jakmile pochopí, změní se iluze a člověk žije v jiném světě.
****
Děti je třeba brát jako rovnocenné partnery a zrovna tak, s nimi zacházet. Pokud se sami chováme jako děti a nejsme zodpovědní k sobě, děti se stávají našimi rodiči a vystupují v nadřazené roli. Není třeba poutat zbytečně pozornost dětí neustálým vybízením k něčemu a vyptáváním se na něco. Ony už dokáží mlčet, ony už nepotřebují tolik kontaktu jako my. Jim stačí láska jako taková, kdy spolu sdílíme srdcem a ne rozumem. Děti vycítí vaše naladění, vaše nálady, vaši slabost, vaši falešnost a dle toho se k vám chovají.
****
Pamatuji si, když mi dcera před léty řekla: „Mami, ale ty jsi falešná.“ Nechápala jsem, protože jsem si připadala upřímná. Ale byla jsem falešná, tehdy jsem nedokázala být ke každému stejně upřímná a zvláště k dceři. Tam jsem si nedovolila být natolik přímá, jako byla ona ke mně. Velmi mě její chování vůči mně zraňovalo, tolik jsem toužila po porozumění a její lásce. Ale dokud jsem nerozuměla sama sobě a neměla se tolik ráda, abych nevyžadovala její pozornost, nedařilo se mi s ní navázat rovnocenný vztah. Když jsem něco koupila, chtěla jsem se s ní o to podělit, chtěla jsem od ní pochvalu, schválení, vidět, že i jí se to líbí. Ale dočkala jsem se nezájmu a právem. Vždyť jsem to kupovala pro sebe a ne pro ni, a proto jí to bylo jedno. Ona, když si koupila něco pro sebe, jen mi to ukázala a bylo jí jedno, jaký postoj k tomu zaujmu. Ona totiž věděla, že to chce. Čím více jsem se snažila podlézat, tím více se mi vzdalovala a cítila jsem, že stále méně si máme o čem povídat. Když jsme se jednou bavily o dovolené, řekla mi, že by se mnou nejela, prý co by tam se mnou dělala. Já bych s ní jela a snažila se, abychom tam měly spolu co dělat. Jaký rozdíl, ona mi řekne pravdu a já se budu snažit o pohádku, aby nám tam bylo spolu dobře, i když sama cítím, že by to bylo náročné, protože každá upřednostňujeme něco jiného. Proč se vysilovat, proč raději neříct pravdu tak, jak to dokázala moje dcera. Dnes už bych jí to také dokázala říci. Už nelpím na její přítomnosti a přitom cítím, že jsme si blíž, stačí srdce, mlčení a úcta. Ona mě učila celý můj život úctě k sobě, aby mohla najít úctu ke mně. Dokud jsem okolo ní lítala a dávala jí opičí lásku, nemohla si mě vážit. Teprve, když jsem našla své srdce, našly jsme se. Stále více budou vztahy o našem srdci a mimosmyslovém vnímání, než o vlastnění a přítomnosti druhého.
****
Pusťte své děti ze svých sítí, nechte je volně dýchat, umožněte jim rozvoj, zranění, poznatky, samostatnost, uvědomění, jen skrze to můžou růst. Věnujte jim čas, když o to budou stát, a ne když o to stojíte vy.
Respektujte jejich prostor. Dnes mi jedna paní v poradně řekla: „Napadlo mě, že dceři vymaluji její pokoj na fialovo.“ „A zeptala jste se jí, na jakou barvu by chtěla mít pokoj vymalovaný?“ Když budu mít úctu k sobě, budu mít úctu i k druhému a nechám ho rozhodovat o jeho prostoru, aby se v něm cítil dobře, nehledě k tomu, že i barvy léčí naší duši, a každý ke svému zdravení zrovna potřebuje jinou barvu.
***
Zrovna tak, zda si dítě vyčistí zuby či nikoliv, je jeho věc. Znám mnoho lidí, kteří si nečistí zuby a mají je zdravější než ti, kteří jim věnují péči. Zuby jsou o rozhodování, a když budu nerozhodný, můžu se snažit o zuby pečovat a můžu o ně stejně přijít. Takže vaše dítě si nemusí čistit zuby a může je mít zdravější než vy, kteří si budete čistit zuby.
Zda se dítě nají či nenají, by mělo být také jeho záležitostí. Ne vždy máte sami hlad nebo chuť na něco, co vám druhý vnucuje. Nejlepší kuchař je hlad. A tak nechte děti vyhladovět, bude jim lépe chutnat než vnucováním a podbízením.
***
Jedna paní mi zase řekla: „Můj syn je na mě hubatý, stále mi něco vyčítá. Když ho ráno honím do školy, protože jedou na výlet, nadává mi, a když by mu ujel autobus, tak to zase odnesu.“ Chápete, jak jsme malí, jako rodiče? Kdyby ta žena měla respekt k sobě, měla by ho k druhým a druzí by ho měli k ní. Stačilo by říci: „Buď sebou pohneš, nebo ti ujedou,“ a více se nestarat. A kdyby mu ujeli, dále se nestarat, aby syn mohl přijmout odpovědnost za následky svého chování a respekt k mámě, že ona za něj odpovědnost nepřevezme.
Rodiče si mi stěžují, že děti nechtějí večer jít spát a pak ráno vstávat do školy. Je třeba opět nechat odpovědnost na dětech. „Mně je jedno, kdy půjdeš spát, ale ráno budeš muset vstát. Já tě ráno nebudu tahat z postele.“ A opravdu dát do svého postoje k dětem více laxnosti, to co dělají ony vám.
***
Děti nás dobře učí a je dobré sledovat jejich chování a učit se z něj. Jsou daleko více ve své mysli než jejich rodiče. Rodiče ještě žijí chaos, ale děti jsou více v sobě, a proto mnohdy své rodiče ani nevnímají. Čím více se budete snažit vetřít do přízně dítěte, protože na něm lpíte, tím méně si budete rozumět a děti vám budou muset ubližovat, tak jak přišlo v mém poselství již před dvěma lety. Poselství na jednotlivé roky naleznete na mých stránkách. Děti mají za úkol vás naučit lásce a úctě k sobě, pak vás budou milovat a ctít. Ale dokud vy se budete od nich dožadovat lásky a pozornosti, budou vám unikat. A tak začněte více žít pro sebe, aby vaše děti mohly žít také pro sebe, a budete si všichni mnohem víc blízcí.
****
—————
—————
